Pozdě jsem si Tě zamiloval! (sv. Augustin)

Pozdě jsem si Tě zamiloval, kráso, tak stará a tak nová, pozdě jsem si Tě zamiloval. A hle, Tys byl uvnitř a já jsem Tě hledal vně a zde a sám jsa ošklivý honil jsem se za krásnými tvory, jež jsi učinil. Byl jsi se mnou a já nebyl s Tebou. Tvorové, již by nebyli, kdyby nebyli v Tobě, mě upoutali daleko od Tebe. Opět a opět jsi na mě volal a prorazil jsi mou hluchotu. Jasně jsi zazářil a odstranil jsi mou slepotu. Rozšířil jsi vůni a já ji nasál a toužím po Tobě. Okusil jsem[1] a lačním a žízním[2]. Dotkl ses mne a vzplál jsem touhou po tvém míru.

Až cele přilnu k Tobě[3], již vůbec nebudu cítit bolest a námahu[4] a budu žít život vyplněný Tebou. Nyní však jsem si na obtíž, poněvadž nejsem plný Tebe, neboť koho naplňuješ, toho pozvedáš. Zápasí ve mně radosti hodné pláče se zármutkem, jenž je hoden jásání, a nevím, na které straně je vítězství. Můj špatný zármutek bojuje s dobrou radostí a nevím, kde je vítězství. Běda mně! Pane, smiluj se nade mnou![5] Běda mně! Hle, neskrývám svých ran. Jsi Lékařem – jsem nemocen. Jsi Milosrdný – jsem ubožák. Zda není lidský život na zemi bojem?

sv. Augustin