Samaritanus bonus – List o péči o osoby v kritické a termináLní fázi života

Foto di falco da Pixabay

Úvod

Milosrdný Samaritán, který schází ze své cesty, aby pomohl nemocné-mu (srov. Lk 10,30–37), je obrazem Ježíše Krista, jenž se setkává s člo-věkem potřebujícím spásu a pečuje o jeho rány a bolesti „olejem útěchy a vínem naděje“.1 Je lékařem duše a těla a „věrným svědkem“ (Zj 3,14) spasitelné Boží přítomnosti ve světě. Jak ale dnes můžeme toto posel-ství konkretizovat? Jak ho transformovat do schopnosti doprovázet ne-mocného v terminální fázi života, aby se mu pomáhalo tak, že se bude vždy respektovat a podporovat jeho nezcizitelná lidská důstojnost, jeho povolání ke svatosti, a tedy i nejvyšší hodnota samotné jeho existence?

Mimořádný a progresivní rozvoj biomedicínských technologií ex-ponenciálně zvýšil klinické schopnosti medicíny v diagnostice, terapii a péči o pacienty. Církev hledí s nadějí na vědecký a technologický vý-zkum a vidí v nich příznivou příležitost pro službu integrálnímu dobru života a důstojnosti každého člověka.2 Avšak tyto pokroky v lékařskétechnologii, jakkoli jsou cenné, nejsou samy o sobě určující pro stano-vení pravého smyslu a hodnoty lidského života. Jakýkoli pokrok v do-vednostech zdravotnických pracovníků vyžaduje rostoucí a moudrouschopnost morálního rozlišování,3 aby se zabránilo nepřiměřenémua nelidskému využívání technologií, zejména v kritické nebo terminál-ní fázi lidského života.

Kromě toho může organizační řízení a vysoká členitost a složi-tost současných zdravotnických systémů redukovat vztah důvěry mezi lékařem a pacientem na vztah čistě technický a smluvní. Toto riziko vyvstává především v zemích, kde jsou přijímány zákony, jež legitimi-zují nějaké formy asistované sebevraždy a dobrovolné eutanazie nej-zranitelnějších pacientů. Ty popírají etické a právní hranice sebeurčení nemocného jednotlivce a znepokojivým způsobem zatemňují hodnotulidského života při nemoci, smysl utrpení a význam doby předcházejícísmrti. Bolest a smrt nemohou totiž být konečným kritériem, kterým se měří lidská důstojnost, jež je vlastní každému člověku už jen z toho důvodu, že je „lidskou bytostí“.

Tváří v tvář těmto výzvám, které jsou schopné ovlivňovat náš způ-sob smýšlení o medicíně, smyslu péče o nemocného a sociální odpo-vědnosti vůči těm nejzranitelnějším, má tento dokument za cíl přinést světlo pastýřům i věřícím do jejich obav a pochybností týkajících se lé-kařské, duchovní a pastorační pomoci nemocným v kritické a terminál-ní fázi života. Všichni jsou povoláni k tomu, aby po boku nemocnýchvydávali svědectví a stávali se „uzdravujícím společenstvím“ a tak se konkrétně uskutečňovala Ježíšova touha, aby všichni, počínaje těmi nejslabšími a nejzranitelnějšími, byli jedním tělem.4 Potřeba morálněobjasnit a prakticky usměrnit pomoc těmto lidem se vnímá opravduvšude, protože „je nezbytná jednota nauky a praxe“5, pokud jde o tak ožehavou otázku, která se týká nejslabších pacientů v nejdelikátnějšía rozhodující fázi života člověka.

Různé biskupské konference po celém světě vydaly pastorační do-kumenty a listy, kterými se pokusily reagovat na výzvy spojené s asis-tovanou sebevraždou a eutanazií – legitimizovanými právními norma-mi některých států – se zvláštním zřetelem na ty, kdo pracují nebo jsou hospitalizováni v nemocnicích, včetně katolických. Ale duchovní po-moc a pochybnosti, které za určitých okolností a v určitých kontextechvyvstávají ohledně slavení svátostí pro ty, kdo chtějí ukončit svůj život, dnes vyžadují jasnější a přesnější vyjádření církve s cílem:
‒ znovu potvrdit poselství evangelia a jeho vyjádření jako dok-trinálního základu předkládaného učitelským úřadem církve a připomenout poslání těch, kdo jsou v kontaktu s nemocnýmiv kritické a terminální fázi (členové rodiny nebo zákonní zá-stupci, nemocniční kaplani, mimořádní služebníci eucharistiea pastorační pracovníci, dobrovolníci v nemocnicích a zdravot-nický personál), jakož i samotných nemocných;
‒ poskytnout přesné a konkrétní pastorační pokyny, aby na místní úrovni bylo možné čelit těmto složitým situacím a zvládat je, a tak se pacientovi usnadnilo osobní setkání s milosrdnou Boží láskou.

I. Postarat se o bližního
Je těžké rozpoznávat nesmírnou hodnotu lidského života, neboť se nám i navzdory všem snahám o pomoc stále ukazuje ve své slabosti a křeh-kosti. Utrpení, jež ani zdaleka není odstraněno ze životního obzoru člo-věka, i nadále klade nevyčerpatelnou otázku o smyslu života.6 Řešit tuto dramatickou otázku nikdy není možné pouhým lidským myšlením, pro-tože v utrpení se nachází velikost určitého tajemství, které lze odhalit pouze díky Božímu zjevení.7 Každému zdravotnickému pracovníkovije především svěřeno poslání být věrným strážcem lidského života až do jeho přirozeného završení8 a poskytovat přitom pomoc, která dokážeu každého pacienta oživit hluboký smysl jeho života, i když je pozname-nán utrpením a nemocemi. Z tohoto důvodu se jeví jako nutné pečlivě zvažovat správný význam péče, aby se pochopil smysl specifického po-slání, které Bůh svěřil každému člověku, zdravotnickému a pastorační-mu pracovníkovi, jakož i samotnému nemocnému a jeho rodině.

Zkušenost lékařské péče vychází ze situace člověka, pozname-nané konečností a omezeností, kterou je zranitelnost. Ta se ve vztahu k lidské osobě projevuje jako křehkost našeho bytí, jež je zároveň „tě-lem“, hmotně i časově konečným, tak i „duší“, toužící po nekonečnua určenou pro věčnost. Naše bytí „konečných“ tvorů, a přesto určenýchpro věčnost odhaluje jak naši závislost na hmotných statcích a na vzá-jemné pomoci lidí, tak i naše originální a hluboké pouto s Bohem. Tato zranitelnost klade základ etice poskytované péče, zejména v oblasti medicíny, chápané jako úsilí, starostlivost, spoluúčast a odpovědnos vůči ženám a mužům nám svěřeným proto, že potřebují fyzickou a du-chovní pomoc.

Pečovatelský vztah odhaluje zejména princip spravedlnosti v jeho dvojím rozměru: podpora lidského života (suum cuique tribuere) a ne-způsobení žádné újmy druhému člověku (alterum non laedere); tentýž princip Ježíš transformuje v pozitivním smyslu do zlatého pravidla. „Co chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim“ (Mt 7,12). Je to pravidlo, které v tradiční lékařské etice nachází ozvěnu ve výroku primum non nocere.

Péče o život je proto první odpovědností, kterou pociťuje lékař při setkání s pacientem. Nelze ji redukovat na schopnost uzdravovatnemocné, což je její nejširší antropologické a morální hledisko; i když je uzdravení nemožné nebo nepravděpodobné, lékařsko-ošetřovatelskápomoc (péče o základní fyziologické tělesné funkce) i psychologickéa duchovní doprovázení jsou nevyhnutelnou povinností, protože opak by představoval nelidské opuštění pacienta. Medicína, která využívámnoho věd, má také důležitý rozměr „terapeutického umění“, což zna-mená úzký vztah mezi pacientem, zdravotníky, členy rodiny a členy různých komunit, ke kterým pacient patří. Terapeutické umění, klinic-ké úkony a péče jsou v medicínské praxi neoddělitelně spojeny, zejmé-na v kritické a terminální fázi života.

Milosrdný Samaritán se „nejen přibližuje k člověku, kterého najde polomrtvého na kraji cesty, ale také se ho s péčí ujme“.9 Investuje do něj nejen peníze, které má, ale také peníze, které nemá, a doufá, že je vydělá v Jerichu, a slibuje zaplatit při svém návratu. Kristus nás tedy vyzývá, abychom vložili důvěru v jeho neviditelnou milost, vede nás k velkorysosti založené na nadpřirozené lásce a ztotožňuje se s kaž-dým nemocným: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nej-poslednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). Ježíšovo tvrzení je morální pravdou univerzálního významu: „Je třeba pečovat o celý život a o život všech“10, aby se odhalila původní a bezpodmínečná Boží láska, zdroj smyslu každého života

Proto zvláště v nemocnicích a pečovatelských zařízeních inspiro-vaných křesťanskými hodnotami je více než kdy jindy nutné vyvinoutúsilí, a to i duchovní, aby se vytvořil prostor pro vztah budovaný na základě vědomí o křehkosti a zranitelnosti nemocného člověka. Slabost nám totiž připomíná naši závislost na Bohu a vyzývá nás, abychomreagovali s náležitou úctou k bližnímu. Z toho vyplývá morální odpo-vědnost každého, kdo se stará onemocné (lékař, zdravotní sestra, člen rodiny, dobrovolník, duchovní), spojená s vědomím, že se nachází před základním a nezcizitelným dobrem, jímž je lidská osoba. To vyžaduje,aby nepřekračoval hranice dané úctou k sobě samému i k druhému, což znamená přijetí, ochranu a podporu lidského života až do chvíle přiro-zené smrti. V tomto smyslu jde o kontemplativní pohled,11 jenž dokážeuchopit život svůj i ostatních jako jedinečný a neopakovatelný zázrak,který se přijímá a chápe jako dar. Je to pohled těch, kdo nepředstírají, že se života zmocňují, ale umějí ho brát takový, jaký je, s jeho námahamia utrpením, a snaží se v nemoci rozpoznat smysl, kterým se nechají oslovit a „vést“ s důvěrou a odevzdaností Pánu života, jenž se v něm projevuje.

Medicína musí samozřejmě akceptovat omezení dané smrtí jako součást lidské podmíněnosti. Nastává chvíle, kdy nezbývá nic jiného než uznat, že nelze použít žádné specifické terapie na nemoc, jež se zakrátko projeví jako smrtelná. Je to dramatická skutečnost, kterou je třeba sdělit nemocným s velkou lidskostí a také s důvěryplnou otevře-ností k nadpřirozené perspektivě, s uvědoměním si úzkosti, jakou smrt přináší, zejména v kultuře, která smrt skrývá. Nelze si totiž představo-vat fyzický život jako něco, co je třeba za každou cenu uchovat – což je nemožné –, ale jako něco, co se má žít a dosáhnout přitom svobodnéhopřijetí smyslu tělesné existence: „Pouze ve vztahu k lidské osobě jakož-to celku, což je ‚duše, která se projevuje v těle a jako tělo které je oži-vováno nesmrtelným duchem‘, lze pochopit specificky lidský významtěla.“12
Uznat nemožnost uzdravení při vyhlídce na blízkost smrti však neznamená konec lékařské a ošetřovatelské činnosti. Uplatňovat odpovědnost vůči nemocnému znamená péčovat o něj až do konce: „Vyléčit, pokud je to možné, pečovat stále (to cure if possible, always to care).“13 Záměr trvalé léčby pacienta nabízí kritérium pro vyhod-nocení různých opatření, která je třeba přijmout v situaci „nevyléči-telné“ nemoci: slovo „nevyléčitelná“ totiž nikdy není synonymem pro výraz „neléčitelná“. Kontemplativní pohled vybízí k rozšíření pojmu péče. Cílená pomoc se musí zaměřovat na celistvost osoby a vhodnýmia nezbytnými prostředky musí zaručovat fyzickou, psychologickou, so-ciální, rodinnou a náboženskou podporu. Živá víra udržovaná v duších kolemstojících může pomáhat pacientovi ke skutečnému životu teolo-gálních ctností, i když to není viditelné okamžitě. Pastorační péče všech – členů rodiny, lékařů, zdravotních sester a kaplanů – může nemocnémupomoci, aby vytrval v posvěcující milosti a zemřel v milosrdné lásce a v lásce k Bohu. Pokud tváří v tvář nevyhnutelnosti nemoci, zvláště je–li chronická a degenerativní, chybí víra, potom strach z utrpení, smrti a bezútěšnosti, který z této situace plyne, je dnes hlavní příčinou poku-sů kontrolovat a zvládat okamžik smrti, a dokonce ho urychlit žádostí o eutanazii nebo asistovanou sebevraždu.

II. ž ivoucí zkušenost trpícího krista a hlásání naděje

Jestliže postava milosrdného Samaritána vrhá nové světlo na poskyto-vání péče, pak živoucí zkušenost trpícího Krista, jeho agonie na kříži a jeho vzkříšení jsou místy, kde se projevuje blízkost Boha, který se stal člověkem, prožívajícím v různých podobách úzkosti a bolesti, jež mo-hou postihnout nemocné a jejich rodiny během dlouhých dnů nemocii na konci života.Nejen prorok Izaiáš (srov. Iz 53) ohlašuje Krista jako muže, jemuž jsou bolest a utrpení důvěrně známé (srov. Iz 53), ale pokud si znovu přečteme stránky o Kristově utrpení, najdeme tam prožitek neporozu-mění, výsměchu, opuštěnosti, fyzické bolesti a úzkosti.
Takové zku-šenosti dnes postihují mnoho nemocných lidí, často považovaných za 9zátěž pro společnost; někdy nejsou ve svých otázkách pochopeni a čas-to zažívají různé formy emocionální opuštěnosti a ztráty vztahů.Každému nemocnému je třeba nejen naslouchat, ale také si uvě-domovat, že náš partner v rozhovoru „ví“, co to znamená cítit se sám, opuštěný, zarmoucený tváří v tvář vyhlídce na smrt, tělesné bolesti a utrpení, které přichází tehdy, když ho společnost nahlíží a měří jeho hodnotu mírou kvality života a když mu dává pocítit, že je zátěží pro plány ostatních. Obrátit pohled ke Kristu proto znamená uvědomit si, že se lze odvolávat na toho, kdo pocítil na svém těle bolest bičování a hře-bů, výsměch bičujících, opuštěnost a zradu svých nejdražších přátel.

Tváří v tvář výzvě, jakou je nemoc, a při emocionálních a duchov-ních obtížích těch, kdo prožívají bolest, se nevyhnutelně objevuje potře-ba vyslovit slovo útěchy, čerpané ze soucitu plného naděje v Ježíše na kříži. Důvěryplná naděje, kterou projevuje Kristus na kříži, je schopnáčelit okamžiku zkoušky i výzvě smrti. V Kristově kříži – opěvovanémliturgií na Velký pátek: ave crux, spes unica – jsou soustředěna a zahr-nuta všechno zlo a utrpení světa: veškeré fyzické zlo, jehož symbolem je kříž jako neslavný a nechvalně známý nástroj smrti; všechno psychické zlo, vyjádřené Ježíšovou smrtí v nejchmurnější osamělosti, opuštěnos-ti a zradě; všechno morální zlo, projevující se v odsouzení nevinnéhok smrti; všechno duchovní zlo, zdůrazňované bezútěšností, která dává pocítit Boží mlčení.

Kristus zakoušel bolestné zděšení Matky a učedníků, kteří „stojí“ pod křížem; v tomto jejich „stání“, zjevně obtíženém bezmocností a re-zignací, se projevuje veškerá intimita citů, umožňující Bohu, který se stal člověkem, aby prožil i ony hodiny, jež se zdají být nesmyslné.

Pak je tu kříž; ve skutečnosti nástroj mučení a popravy, vyhrazenýjen těm nejposlednějším; zdá se být symbolem tolik podobným oněm nemocem, které přibíjejí člověka na lůžko, které předznamenávají pou-ze smrt, a zdá se, že odnímají smysl času a jeho plynutí. Přesto ti, kdo „stojí“ kolem pacienta, nejsou pouhými svědky, ale jsou živým výra-zem citů, pout a důvěrné disponibility k lásce, což trpícímu umožňuje,aby na sobě pocítil lidský pohled, schopný navracet smysl době nemoci.Vždyť v prožívání toho, že jsme milováni, nachází celý život své opod-statnění.

Kristus byl na cestě svého utrpení vždy podporován pevnoudůvěrou v Otcovu lásku, která se v hodinách kříže projevila také pro-střednictvím lásky Matčiny. Boží láska se v lidských dějinách přece

10vždy projevuje skrze lásku těch, kteří nás neopouštějí a kteří navzdoryvšemu „stojí“ po našem boku.Zamyslíme-li se nad koncem života lidí, nemůžeme zapomenout,že v nich často přežívá starost o ty, které opouštějí: o děti, manžela,rodiče, přátele.

Je to něco, co patří k člověku a co nikdy nemůžemepřehlížet, ale spíše je třeba nabídnout zde podporu a pomoc.Je to stejné znepokojení, jaké pociťoval Kristus, když před smrtí myslí na Matku, že zůstane sama v bolesti, kterou bude muset od té chvíle snášet. Ve stručném podání Janova evangelia se Kristus k Matce obrací, aby ji upokojil a svěřil ji milovanému učedníkovi, aby se o ni mohl postarat: „Ženo, to je tvůj syn“ (srov. Jan 19,26–27). Období kon-ce života je časem vztahů, dobou, v níž musí být překonána osamělosta opuštěnost (srov. Mt 27,46 a Mk 15,34) v důvěryplném odevzdánísvého života Bohu (srov. Lk 23,46).

Dívat se na Ukřižovaného z tohoto hlediska znamená vidět cho-rální výjev, v jehož centru se nachází Kristus, protože na svém těle sou-střeďuje a skutečně proměňuje ty nejtemnější hodiny lidské zkušenosti,v nichž se v tichosti do mysli vkrádá zoufalství. Světlo víry nám v tom-to plastickém a střídmém evangelijním popisu umožňuje zachytit pří-tomnost Boží Trojice, protože Kristus důvěřuje Otci díky Duchu Svaté-mu, který podepírá Matku i učedníky, kteří „stojí“ pod křížem a svým „stáním“ a lidskou oddaností Trpícímu se účastní na tajemství spásy.

I když je smrt poznamenána bolestným odchodem, může se stát příležitostí pro větší naději právě díky víře, která nás činí účastnýmina vykupitelském Kristově díle. Bolest je totiž existenciálně snesitelnápouze tam, kde existuje naděje. Naděje, kterou Kristus přináší trpícímua nemocnému, spočívá v jeho přítomnosti, v jeho skutečné blízkosti.Naděje není jen očekáváním lepší budoucnosti, ale také pohledem na přítomnost naplněnou smyslem. Událost vzkříšení v křesťanské víře nejen odhaluje věčný život, ale také jasně ukazuje, že rozhodující slovo v dějinách nikdy nemá smrt, bolest, zrada a zlo. Kristus vstává z mrt-vých v dějinném čase a v tajemství vzkříšení je potvrzena láska Otce, který nikdy nikoho neopouští.
Nově interpretovat živoucí zkušenost trpícího Krista tedy také znamená odevzdávat dnešním lidem naději schopnou poskytovat smy-sl době nemoci a smrti. Touto nadějí je láska, která odolává pokušenízoufalství.

Jakkoli je paliativní péče důležitá a hodnotná, nepostačuje, pokud neexistuje někdo, kdo „stojí“ a setrvává u pacienta a svědčí před ním o jeho jedinečné a neopakovatelné hodnotě. Hledět na Ukřižovanéhoznamená pro věřícího důvěřovat v Boží porozumění a v jeho lásku. V historické epoše, kdy je okázale vyvyšována a oslavována autono-mie jednotlivce, je důležité si připomínat, že je sice pravda, že každý prožívá sám své vlastní utrpení, vlastní bolest a vlastní smrt, ale tyto prožitky jsou vždy provázeny pohledem a přítomností ostatních. Kolem kříže jsou také činovníci římského státu, jsou tam zvědavci, jsou tam lidé nevšímaví, lhostejní i rozhněvaní; jsou pod křížem, ale „nestojí“a nesetrvávají s Ukřižovaným.
Na jednotkách intenzivní péče a v pečovatelských domech pro chronicky nemocné můžeme být přítomni jako činovníci, nebo jako lidé, kteří s nemocným „stojí“ a setrvávají.

Zkušenost kříže tak umožňuje nabídnout trpícímu důvěryhodnéhopartnera, k němuž se může obrátit svým slovem a myšlenkou a komu se může svěřit se svou úzkostí a strachem. Těm, kdo se starají o nemocné,poskytuje scéna ukřižování další důvod pro pochopení toho, že ačkoli se zdánlivě už nedá nic dělat, dá se toho vykonat ještě mnoho, protože„stát“ a setrvávat je jedním ze znaků lásky a naděje, kterou v sobě nese. Hlásání o životě po smrti není iluzí nebo útěchou, ale jistotou, jež se nachází v samém centru lásky, kterou smrt nemůže pohltit.

III. s amaritánovo „srdce, které vidí“: lidský život je posvátným a nezcizitelným darem

Ať se člověk nachází v jakémkoli fyzickém nebo duševním stavu, za-chovává si svoji jedinečnou důstojnost stvoření k Božímu obrazu. Může žít a růst v božské nádheře, protože je povolán, aby byl „obrazem a slá-vou Boží“ (1 Kor 11,7; 2 Kor 3,18). Jeho důstojnost spočívá v tomto povolání. Bůh se stal člověkem, aby nás spasil, slíbil nám spásu a před-určil nás ke společenství s ním. V tom spočívá konečný základ lidské důstojnosti.14

Církvi je vlastní doprovázet milosrdenstvím ty nejslabší na jejich cestě utrpení, aby se v nich udržoval život božských ctností a směřo-val je ke spáse v Bohu.15 Je to církev milosrdného Samaritána,16 která „považuje službu nemocným za nedílnou součást svého poslání“.17 po-chopení tohoto spasitelného zprostředkování církve v perspektivě spo-lečenství a solidarity mezi lidmi je zásadní pomocí k překonání každé tendence k redukcionismu a individualismu.18

Programem milosrdného Samaritána je zejména „srdce, které vidí“. „Učí, že je nutné obrátit pohled srdce, protože ten, kdo se dívá, často nevidí. Proč? Protože mu chybí soucit. […] Bez soucitu není po-zorovatel vtažen do toho, co vidí, a přehlíží to; avšak ten, kdo má srdce soucitné, zůstává zasažen a zaujat, zastaví se a postará.“19 Takové srdce vidí, kde je zapotřebí lásky, a jedná podle toho.20 Takové oči objevují ve slabosti Boží výzvu ke konání a uznávají lidský život jako první obecné dobro společnosti.21 Lidský život je tím nejvyšším dobrem a společnostje povolána to uznat. Život je posvátný a nedotknutelný dar22 a každý člověk stvořený Bohem má transcendentní povolání a jedinečný vztah s tím, kdo život dává, protože „neviditelný Bůh ze své veliké lásky“23nabízí každému člověku plán spásy, aby bylo možné prohlásit: „Život je vždy dobro. Člověk je povolán k tomu, aby porozuměl nejhlubšímudůvodu tohoto intuitivního výroku, který je zároveň podloženou zkuše-ností.“24 Z tohoto důvodu církev vždy ráda spolupracuje se všemi lidmidobré vůle, s věřícími jiných vyznání nebo náboženství či nevěřícími,kteří respektují důstojnost lidského života i v jeho extrémních fázích utrpení a smrti a odmítají jakékoli činy tomu odporující.25 Bůh Stvořiteltotiž nabízí člověku život a jeho důstojnost jako drahocenný dar, který je třeba uchovávat a rozmnožovat a jemu z něj složit konečný účet.Církev potvrzuje pozitivní smysl lidského života jako hodnotu,kterou lze vnímat už jen zdravým rozumem a která je posilována a do-ceňována ve své nezcizitelné důstojnosti světlem víry.26

Tady se nejednáo subjektivní ani volitelné kritérium; je to naopak kritérium založené na přirozené a nedotknutelné důstojnosti – neboť život je prvotním dobremjakožto podmínka pro užívání každého jiného dobra – a na transcen-dentním povolání každé lidské bytosti, která je přizvána ke sdílení tro-jiční lásky živého Boha:27 „Zcela zvláštní láska, kterou Stvořitel chová ke každému člověku, ‚mu propůjčuje nekonečnou důstojnost‘.“28 Nedo-tknutelná hodnota života je základní pravdou přirozeného morálníhozákona a podstatným základem právního řádu. Tak jako nelze připustit,aby jiný člověk byl naším otrokem, i když nás o to požádá, podobněse nemůžeme rozhodnout přímo odejmout život nějakému člověku,i když nás o to požádá. Usmrtit nemocného, který žádá o eutanazii,tedy vůbec neznamená uznat jeho autonomii a docenit ji, ale naopak to znamená zneuznávat hodnotu jeho svobody, silně podmíněné nemocía bolestí, i hodnotu jeho života a upírat mu další lidských vztahů, vnímání smyslu života a růstu v teologálním životě. A navíc, o okamžiku smrti pak rozhoduje člověk namísto Boha. Z to-hoto důvodu „potraty, eutanazie a dobrovolná sebevražda […] vnášejí nákazu do lidské civilizace a poskvrňují více ty, kteří je dělají, než ty, kteří trpí bezpráví, a velice zneuctívají Stvořitele“.2


Iv. k ulturní překážky, které zatemňují posvátnou hodnotu každého lidského života

Některé faktory dnes omezují schopnost přijímat hlubokou a niternouhodnotu každého lidského života; prvním z nich je dvojznačné použití pojmu „důstojná smrt“ ve vztahu k pojmu „kvalita života“. Objevuje se zde utilitární antropologické hledisko, které je „spojeno hlavně s eko-nomickými možnostmi, s ‚blahobytem‘, krásou a požitkem z fyzickéhoživota, přičemž se zapomíná na další hlubší dimenze života: vztaho-vé, duchovní a náboženské“.30 Podle této zásady je život považován za důstojný pouze tehdy, pokud má přijatelnou kvalitu podle soudu sa-motného jedince nebo třetích stran, posuzováno podle přítomnosti či nepřítomnosti určitých psychických nebo fyzických funkcí; nebo je také často hodnocen na základě pouhých psychických obtíží. Jestliže se kvalita života jeví podle tohoto přístupu jako ubohá, život si nezaslouží,aby pokračoval. Tím se ovšem již neuznává, že lidský život má hodnotusám o sobě.

Druhou překážkou, která zatemňuje vnímání posvátnosti lidskéhoživota, je mylné chápání „soucitu“.31 Tváří v tvář utrpení označované-mu jako „nesnesitelné“ je konec života pacienta odůvodňován ve jménu „soucitu“. Abychom netrpěli, je lepší zemřít: jedná se o takzvanou eu-tanazii „ze soucitu“. Výrazem soucitu s pacientem je pomoci mu zemřít pomocí eutanazie nebo asistované sebevraždy. Lidský soucit však nespočívá v usmrcení druhého, ale v přijetí nemocného, v podpoře při jeho obtížích, v nabídnutí lásky, pozornosti a prostředků zmírňujícíchutrpení.Třetím faktorem, který ztěžuje uznání hodnoty vlastního života i života ostatních v rámci vztahů mezi lidmi, je rostoucí individuali-smus, jenž vede k tomu, že druzí jsou vnímáni jako omezení a ohro-žení svobody člověka. Kořenem tohoto postoje je „neopelagianismus,v němž radikálně autonomní jednotlivec prohlašuje, že se spasí sám, aniž by si uvědomil, že je v hloubi svého bytí závislý na Bohu a na ostatních […]. Určitý neognosticismus zase představuje pouze vnitřní spásu uzavřenou do subjektivismu“,32 která touží po osvobození člově-ka z hranic jeho těla, zvláště když je křehké a nemocné.Je to zejména individualismus, jenž stojí u kořene toho, co je po-važováno za nejskrytější nemoc naší doby: samota.33

Ta je tematizovanáv některých normativních kontextech dokonce jako „právo na samotu“vycházející z autonomie osoby a ze „zásady schváleného souhlasu“,které se v určitých situacích tísně nebo nemoci mohou rozšířit na volbu chtít nebo nechtít dále žít. Je to stejné „právo“, jaké stojí za eutanaziía asistovanou sebevraždou. Jeho základní myšlenkou je to, že těm, kdo se nacházejí ve stavu závislosti a nemohou disponovat dokonalou auto-nomií a vzájemností, se péče poskytuje vlastně díky laskavosti.

Pojem dobra se tak redukuje na výsledek sociální dohody: každému se dostá-vá takové péče a pomoci, jaké činí možnými či výhodnými autonomienebo sociální a ekonomický zisk. Výsledkem toho je ochuzování me-zilidských vztahů, které se stávají křehkými, postrádají nadpřirozenoulásku, lidskou solidaritu a sociální podporu tolik nezbytné pro zvládnu-tí okamžiků a rozhodnutí, jež jsou v životě nejtěžší.Tento způsob smýšlení o mezilidských vztazích a významu dobra se nutně musí dotýkat samotného smyslu života, jenž se stává snadno manipulovatelný, a to i prostřednictvím zákonů, které legalizují pra-xi eutanazie, zapříčiňující smrt nemocných. Tyto postupy způsobují vážnou necitlivost k péči o nemocného a deformují vztahy. Za takovýchokolností někdy vyvstávají neopodstatněná dilemata o morálnosti činů, které ve skutečnosti nejsou ničím jiným než povinnými úkony prosté péče o člověka, jako je hydratace a výživa nemocného ve stavu bezvě-domí bez vyhlídky na uzdravení.V tomto smyslu hovořil papež František o „skartační kultuře“.34Oběťmi této kultury jsou právě ti nejzranitelnější lidé, kteří riskují, že budou „skartováni“ mašinerií, jež chce být za každou cenu efektivní.Jedná se o kulturní fenomén stojící v silném protikladu k solidaritě, kte-rý Jan Pavel II. popsal jako „kulturu smrti“ a který vytváří autentické„struktury hříchu“.35 Může vést ke konání činů, jež jsou samy o sobě špatné, a to z jediného důvodu, že vytvářejí „dobrý pocit“ z jejich pro-vedení. To vede k vytváření zmatku mezi dobrem a zlem tam, kde ka-ždý život člověka má být chápán ve své jedinečné a neopakovatelnéhodnotě, vždy slibně otevřené k transcendenci. V této kultuře skartacea smrti se eutanazie a asistovaná sebevražda jeví jako chybné řešení výzev při péči o pacienta v terminálním stadiu.

v. u čení církevního magisteria
1. z ákaz eutanazie a asistované sebevraždy

Při svém poslání předávat věřícím milost Vykupitele a svatý Boží zákon, který je patrný již v příkazech přirozeného morálního zákona,cítí církev povinnost vystoupit na tomto fóru, aby znovu vyloučila ja-koukoli nejednoznačnost ohledně učení svého magisteria o eutanaziia asistované sebevraždě, a to i v těch kontextech, kde státní zákony takové praktiky legitimizovaly.
Zejména široce používané „deklarace o léčbě“ aplikovatelné při stavech ke konci života, jako je například Do not resuscitate ordernebo physician orders for Life sustaining treatment– se všemi jejich variantami v závislosti na národních předpisech a kontextech, původně koncipovaných jako nástroje k vyvarování se úporné terapie v terminál-ní fázi života – dnes způsobují vážné problémy ve vztahu k povinnostichránit životy pacientů v nejkritičtějších fázích onemocnění. Na jedné straně se lékaři cítí stále více vázáni právem pacientů na sebeurčenívyjádřeným v těchto prohlášeních, která nyní zacházejí tak daleko, že je zbavují svobody a povinnosti jednat v zájmu ochrany života, i když tak mohou učinit.

Na straně druhé v některých prostředích zdravotnic-ké péče roste znepokojení z jejich zneužívání, které je v současné době ve velké míře demaskováno používáním těchto deklarací v perspektivěeutanazie, když při konečném rozhodnutí nejsou konzultováni ani paci-enti, ani rodiny. To se děje především v zemích, kde dnes zákony týkají-cí se konce života ponechávají širokou škálu nejednoznačností ohledněuplatňování povinnosti péče, protože zavedly praxi eutanazie.Z těchto důvodů se církev domnívá, že musí znovu potvrdit defi-nitivnost svého učení o tom, že eutanazie je zločinem proti lidskému ži-votu, protože tímto aktem se člověk rozhodne přímo způsobit smrt jiné nevinné lidské bytosti. Definice eutanazie nevychází z úvah o dobru nebo hodnotách, které jsou v sázce, ale z volby dostatečně specifiko-vaného morálního předmětu, tj. „jednání nebo opomenutí, které svou povahou nebo záměrem způsobí smrt s cílem eliminovat veškerou bo-lest“.36 „

Eutanazie tedy spočívá v doprovodném úmyslu a metodickémpostupu, který je používán.“37 Její morální hodnocení a z toho vyplýva-jící důsledky nezávisejí tedy na vyvažování zásad, které by v závislostina situaci a utrpení pacienta mohly, podle některých názorů, osprave-dlnit usmrcení nemocného člověka. Hodnota života, autonomie, schop-nost rozhodovat se a kvalita života jako taková nejsou na stejné úrovni.Eutanazie je tedy skutečně zlým činem, a to při každé příležitostia za každých okolností.

Církev již v minulosti definitivně potvrdila, „že eutanazie je těžké porušení Božího zákona, protože jde o vědomé zabití lidské osoby, které je morálně nepřijatelné. Toto učení se opírá o přiro-zený zákon a napsané slovo Boží, je předáváno církevní tradicí a hlá-sáno řádným a všeobecným učitelským úřadem církve. Takové jednání– podle okolností – má za následek stejné zlo jako sebevražda nebo vražda.“38 Jakákoli bezprostřední formální nebo materiální spoluprá-ce při takovém aktu je těžkým hříchem proti lidskému životu: „Žádnáautorita ho nemůže legitimně nařídit nebo dovolit. Jedná se totiž o po-rušení božského zákona, o útok na důstojnost lidské osoby, o zločin proti životu, o útok proti lidskosti.“39 Eutanazie je tedy zločinem vraždy,který nemůže být ospravedlněn žádným cílem a při němž se netoleruježádná forma aktivní nebo pasivní spoluúčasti nebo spolupráce. Ti, kdo schvalují zákony o eutanazii a asistované sebevraždě, se proto stáva-jí spoluviníky těžkého hříchu, kterého se dopouštějí ostatní. Taktéž se proviňují pohoršením, protože tyto zákony přispívají k deformaci svě-domí i u věřících.40

Život má pro každého stejnou důstojnost a stejnou hodnotu, úcta k životu druhého je stejná, jakou má člověk mít ke svému vlastnímu.Člověk, který se svobodně rozhodne vzít si život, rozbíjí svůj vztah s Bohem i s ostatními a popírá sebe samého jako morální subjekt.Asistovaná sebevražda zvyšuje tuto závažnost, protože činí druhéhoúčastným na svém vlastním zoufalství a vede jej k tomu, aby svou vůli nesměroval k Božímu tajemství skrze teologální ctnost naděje, a v dů-sledku toho aby neuznával skutečnou hodnotu života a rozbíjel smlou-vu, která utváří lidskou rodinu.

Pomoc sebevrahovi je nedovolená spo-lupráce při zakázaném aktu, jenž je v rozporu s teologálním vztahemk Bohu a s morálním vztahem, spojujícím lidi tak, aby sdíleli dar života a spolupodíleli se na smyslu své vlastní existence. I když žádost o euta-nazii vychází z úzkosti a zoufalství41 a „ačkoliv v takových případechmůže být osobní odpovědnost snížena nebo vůbec nemusí existovat,přesto chybný úsudek ve svědomí – byť i v dobré víře – nemění povahu vražedného činu, který sám o sobě vždy zůstává nepřípustný“.42 Tot platí pro asistovanou sebevraždu. Takové praktiky nikdy nejsou auten-tickou pomocí nemocnému, ale jsou pomocí ke smrti.Jde tedy o volbu vždy nesprávnou: „

Zdravotnický personál a další zdravotničtí pracovníci – věrní úkolu ‚být vždy ve službě životu a po-máhat mu až do konce‘ – se nemohou propůjčit k žádné praktice euta-nazie ani na žádost zainteresované osoby a tím méně jejích příbuzných.Ve skutečnosti neexistuje právo svévolně nakládat se svým životem,a proto se žádný zdravotnický pracovník nemůže stát vykonavatelemneexistujícího práva.“43Proto je eutanazie a asistovaná sebevražda porážkou pro ty, kdo o nich teoretizují, pro ty, kdo o nich rozhodují, i pro ty, kdo je praktikují.44Zákony, které legalizují eutanazii, nebo ty, které ospravedlňují se-bevraždu a pomoc při ní, jsou proto závažně nespravedlivé, a to z důvo-du klamného práva zvolit si smrt, nesprávně definovanou jako důstojnápouze proto, že se někdo pro ni rozhodne.45

Tyto zákony narážejí na základ právního řádu: na právo na život, na němž spočívají všechnaostatní práva, včetně uplatňování lidské svobody. Existence těchto zá-konů hluboce zraňuje lidské vztahy i spravedlnost a ohrožuje vzájem-nou důvěru mezi lidmi. Legalizace asistované sebevraždy a eutanazietaktéž ukazuje zjevnou zrůdnost těchto právních systémů. Papež Fran-tišek připomíná, že „v současné sociálně-kulturní situaci se postupněnarušuje vědomí toho, co činí lidský život cenným. Ten se totiž stále častěji hodnotí na základě jeho efektivity a užitečnosti až do té míry, že ty životy, které takové kritérium nesplňují, se považují za ‚životy skartované‘ nebo ‚nedůstojné‘. V situaci ztráty autentických hodnot při-chází vniveč i nezbytná povinnost solidarity a lidského i křesťanskéhobratrství.

Společnost si zaslouží označení ‚civilizovaná‘ jen tehdy, po-kud si vytvoří protilátky proti skartační kultuře, pokud uznává nedo-tknutelnou hodnotu lidského života a pokud účinně uplatňuje solidaritua chrání ji jako základ soužití.“46 V některých zemích po celém světě již kvůli eutanazii zemřely desítky tisíc lidí, mnozí z n20že si stěžovali na psychické utrpení nebo depresi. A sami lékaři hlásí její časté zneužívání pro ukončení životů lidí, kteří by si sami pro sebe nikdy eutanazii nepřáli. Žádat smrt je totiž v mnoha případech přízna-kem samotné nemoci, jež se zhoršuje izolací a zoufalstvím. Církev vidí v těchto obtížích příležitost k duchovnímu očištění, které prohlubujenaději tak, aby se stala skutečně teologální, zaměřenou na Boha a pouze na Boha.

Místo toho aby křesťan propadal falešné shovívavosti, musí na-bídnout nemocným nezbytnou pomoc, aby se dostali ven ze svého zoufalství. Přikázání „Nezabiješ“ (Ex 20,13; Dt 5,17) je vskutku „ano“ životu, jehož garantem je Bůh: „Stává se výzvou ke starostlivé lásce, která chrání a povznáší život bližního.“47 Křesťan proto ví, že pozem-ský život není nejvyšší hodnotou. Konečná blaženost je v nebi. Křesťantedy nebude očekávat pokračování fyzického života při zjevné blízkostismrti. Křesťan má pomoci umírajícímu člověku, aby se osvobodil od zoufalství a vložil svou naději do Boha.

Z klinického hlediska jsou faktory nejvíce směřujícími k žádosti o eutanazii a asistovanou sebevraždu nezvládnutá bolest a nedostateklidské i teologální naděje, jež pochází rovněž z lidské, psychologickéa duchovní pomoci, často nedostatečné ze strany těch, kdo na sebe be-rou starost o nemocné.48 To potvrzuje zkušenost: „Prosby velmi těžce nemocných, kteří se někdy dovolávají smrti, nelze chápat jako výraz skutečné touhy po eutanazii; ve skutečnosti jsou to téměř vždy úzkost-livé žádosti o pomoc a projev citu. Kromě lékařské péče potřebují ne-mocní také lásku, lidské a nadpřirozené teplo, jímž je mohou a musí obklopovat všichni blízcí, rodiče a děti, lékaři a ošetřovatelé.“49 Nemoc-ný člověk, který se cítí obklopen milující lidskou a křesťanskou přítom-ností, překonává všechny formy deprese a neupadá do úzkosti těch, kdo se naopak cítí osamělí a ponecháni svému osudu utrpení a smrti.Člověk totiž prožívá bolest nejen jako biologickou skutečnost, kte-rou je třeba zvládat tak, aby se stala snesitelnou, ale také jako tajemstvílidské zranitelnosti vztažené ke konci fyzického života, jako událoskterou lze obtížně přijmout, neboť jednota duše a těla jsou pro člověkapodstatné.

Proto lze „konci života“ čelit pouze takovým způsobem, který je v souladu s lidskou důstojností a je přiměřený té námaze a utrpení, jaké bezprostřední pocit konce nevyhnutelně vyvolává. Samotné událostismrti se dává nový význam v tom, že se při ní otevírá horizont věčné-ho života, který zvěstuje transcendentní cíl každého člověka. „Lidskéutrpení je také mnohem obsáhlejší než nemoc: je složitější a rovněž ješ-tě hlouběji obsaženo v samotném lidství.“50 A toto utrpení lze pomocímilosti z nitra oživovat Boží láskou, právě tak jako v případě Kristovautrpení na kříži.

Z tohoto důvodu musí schopnost těch, kdo se starají o člověka trpí-cího chronickým onemocněním nebo nacházejícího se v terminální fázi života, spočívat v tom, že „vědí, jak s ním zůstat“ (setrvat), musí bdít s tím, kdo trpí úzkostí z umírání, musí ho „utěšit“, to znamená být s ním v jeho samotě, být spolu-přítomností, která se otevírá naději.51 Díky víře a lásce vyjádřené z nitra duše je pečující osoba skutečně schop-na trpět bolestí toho druhého a otevřít se osobnímu vztahu se slabým,který rozšiřuje obzory života dalece za událost smrti, a tak se stává přítomností plnou naděje.„

Plačte s plačícími“ (Řím 12,5), protože blahoslavení jsou ti, kteří soucítí a pláčou s ostatními (srov. Mt 5,4). V tomto vztahu, který umož-ňuje lásku, se utrpení naplňuje významem díky spolu-sdílení lidské si-tuace a solidaritě na cestě k Bohu, jež vyjadřuje onu radikální smlouvumezi lidmi,52 která jim dovoluje zahlédnout světlo i za hranicemi smrti. Nutí nás vidět lékařský úkon z hlediska terapeutické smlouvy mezi lé-kařem a nemocným, kteří jsou spojeni uznáváním transcendentní hod-noty života a tajemného smyslu utrpení. Tato smlouva je světlem pro pochopení správného lékařského úkonu a překonává dnes převládajícíindividualistické a utilitární vidění.

2. m orální povinnost vyloučit úpornou terapii


Církevní magisterium připomíná, že při blížícím se konci pozemského ži-vota se důstojnost lidské osoby specifikuje jako právo zemřít v co největ-ším pokoji a s lidskou a křesťanskou důstojností, která jí náleží.53 Ochra-na důstojnosti umírání znamená vyloučit jak urychlení smrti, tak i její oddálení takzvanou „úpornou terapií“.54 Dnešní medicína disponuje pro-středky schopnými uměle oddálit smrt, aniž by to však pacientovi v ně-kterých případech něco přineslo. V bezprostřední blízkosti nevyhnutelnésmrti je proto legitimní učinit podle svého vědomí a svědomí rozhodnutío ukončení takové léčby, která by poskytovala pouze nejisté a bolestivéprodloužení života; běžnou péči o pacienta však v takových případechnelze přerušit.55 To znamená, že není přípustné pozastavit účinnou léč-bu pro podporu základních fyziologických funkcí, dokud je organismusschopen jich užívat (podpora hydratace, výživy, termoregulace; a také přiměřená a úměrná pomoc při dýchání a další, pokud jsou požadoványpro podporu tělesné homeostázy a snížení orgánové a systémové bolesti).Upuštění od jakékoli nepřiměřené úpornosti při poskytování léčby však nesmí znamenat ukončení léčby. Toto upřesnění je nyní nepostradatelnés ohledem na četné soudní případy, které se v posledních letech vedly kvůli ukončení léčby – a uspíšené smrti – pacientů v kritickém, ale nikoli terminálním stavu, u nichž bylo rozhodnuto zastavit péči podporující ži-vot, když už neměli vyhlídky na zlepšení kvality života.

Pro specifický případ úporné terapie je třeba zopakovat, že vzdát se mimořádných a/nebo nepřiměřených prostředků není totéz cosebevražda nebo eutanazie; spíše se takto vyjadřuje přijetí situace člo-věka v blízkosti smrti56 anebo uvážené rozhodnutí vyhnout se aplikacizdravotního přípravku nepřiměřeného výsledkům, v něž by bylo možno doufat. Zříci se takové léčby, která by zajistila pouze nejisté a bolestivéprodloužení života, může také znamenat respekt k vůli umírajícího, vy-jádřené v tzv. prohlášeních předcházejících léčbě, avšak při vyloučeníjakéhokoli činu s charakterem eutanazie nebo sebevraždy.57Proporcionalita se totiž vztahuje k celkovému dobru nemocného.Falešné morální rozlišení volby mezi hodnotami (například život versus kvalita života) nelze nikdy použít. To by mohlo vést k tomu, že se nevez-me v úvahu ochrana osobní integrity a dobra života i skutečný morálnícíl provedeného činu.58 Každý lékařský úkon musí vždy mít za svůj cíl a záměr doprovázet život, a nikdy způsobit smrt.59 Lékař v žádném pří-padě nikdy není pouhým vykonavatelem vůle pacienta nebo jeho zákon-ného zástupce, ale zachovává si právo a povinnost vyhnout se vůli, která je v rozporu s morálním dobrem, jak ho vidí jeho vlastní svědomí.60

3. z ákladní péče: povinnost výživy a hydratace
Základní a nevyhnutelnou zásadou doprovázení pacienta v kritickém a/nebo terminálním stavu je kontinuální podpora jeho podstatných fyzio-logických funkcí. Základní povinnou péčí o každého člověka je zejmé-na podávání živin a tekutin nezbytných pro udržení homeostázy těla, a to v míře a po dobu, kdy je prokazatelné, že tato aplikace dosahuje svého řádného účelu, spočívajícího v poskytování hydratace a výživy pacientovi.61
Pokud přísun živin a fyziologických tekutin nemá pro pacientažádný přínos, protože jeho tělo již není schopno je absorbovat nebo me-tabolizovat, jejich podávání se pozastavuje. Tímto způsobem není smrtnezákonně uspíšena zbavením hydratační a výživové podpory nezbytnépro vitální funkce, ale respektuje se přirozený průběh kritického nebo smrtelného onemocnění. V opačném případě se zbavení této podporystává nesprávným konáním a může být zdrojem velkého utrpení pro ty, kteří je mají snášet. Výživa a hydratace nepředstavují lékařskouterapii v pravém slova smyslu, protože neléčí příčiny patologickéhoprocesu probíhajícího v těle pacienta, ale představují povinnou léčbu osoby pacienta a primární a nevyhnutelnou klinickou a humánní péči. Povinnost takovéto péče o pacienta správnou hydratací a výživou může v některých případech vyžadovat jejich aplikaci umělým způsobem62za předpokladu, že není pro nemocného škodlivá anebo že nevyvoláváu pacienta nepřijatelná utrpení.63

4. Paliativní péče
Součástí kontinuální péče je neustálá povinnost porozumět potřebámpacienta: potřebě asistence a úlevy od bolesti, potřebám emočním,afektivním a duchovním. Jak dokazují nejširší klinické zkušenosti, pa-liativní medicína je vzácným a nepostradatelným nástrojem, který pa-cienta doprovází v nejbolestivějších a nejvíce protrpěných chronických a terminálních fázích onemocnění. Takzvaná paliativní péče je nej-autentičtějším vyjádřením lidské a křesťanské pečovatelské činnostia hmatatelným symbolem soucitného „setrvávání“ po boku trpících.Jejím cílem je „zmírnit utrpení v závěrečné fázi onemocnění a součas-ně zajistit pacientovi adekvátní lidské doprovázení,“64 důstojné a pokud možno zlepšující kvalitu života a jeho celkovou pohodu. Zkušenostiukazují, že zavedení paliativní péče razantně snižuje počet lidí žáda-jících o eutanazii. Za tímto účelem se zdá být užitečné přijmout podle ekonomických možností pevné rozhodnutí rozšířit takovou léčbu i na ty, kteří ji potřebují nejen v terminální fázi života, ale jako integrovanýpřístup k léčbě související s jakýmkoli chronickým a/nebo degenerativ-ním onemocněním, které může mít pro pacienta a jeho rodinu složitou,bolestivou a neblahou prognózu.65

Paliativní péče zahrnuje duchovní pomoc nemocnému a jeho rodinným příslušníkům. Vzbuzuje u umírajícího člověka a u jeho rodiny důvěru a naději v Boha a pomáhá jim přijmout smrt čle-na rodiny. Jedná se o zásadní příspěvek, který náleží pastoračnímpracovníkům a celému křesťanskému společenství podle příkladumilosrdného Samaritána; odmítnutí je zde nahrazeno přijetím a na-děje vítězí nad úzkostí,66 zejména když se utrpení prodlužuje zhor-šováním nemoci při blížícím se konci. V této fázi zavedení účin-né bolest zmírňující léčby umožňuje pacientovi, aby čelil nemocia smrti bez obav z nesnesitelné bolesti. Takovýto léčivý prostředekmusí být nutně spojen s bratrskou podporou, která dokáže zvítězitnad pocitem osamělosti pacienta, často způsobeným tím, že se ve své obtížné situaci necítí být dostatečně doprovázen a chápán.

Technika neposkytuje radikální odpověď na utrpení a nelze před-pokládat, že jej někdy dokáže odstranit z lidského života.67 Takov domněnka vytváří falešnou naději, která je u trpícího příčinou ještě vět-šího zoufalství. Lékařská věda je schopna dokonaleji poznávat fyzickoubolest a k její léčbě musí nasazovat ty nejlepší technické prostředky. Ale perspektiva terminální smrtelné nemoci způsobuje pacientovi hlubokéutrpení, které vyžaduje takovou péči, jež není pouze technická. spe sal-vi facti sumus, v naději, v té teologální, obrácené směrem k Bohu, jsme byli spaseni, říká sv. Pavel (Řím 8,24).„

Víno naděje“ je specifickým přínosem křesťanské víry k péči o nemocné a odkazuje na způsob, jakým Bůh přemáhá zlo ve světě. V utrpení musí být člověk schopen zažít takovou solidaritu a lásku, kte-rá na sebe bere utrpení a dodává životu smysl, jenž jde dále než smrt. To vše má velký společenský význam: „Taková společnost, která nedokážepřijmout trpící a neumí jejich utrpení sdílet a vnitřně nést svým souci-tem, je společností krutou a nelidskou.“68

Je však třeba poznamenat, že definice paliativní péče získala v po-sledních letech konotaci, která může být nejednoznačná. V některýchzemích světa poskytují státní předpisy upravující paliativní péči (pa-lliative care act) a zákony o „konci života“ (end-of-Life Law) vedle paliativní péče také takzvanou lékařskou pomoc ke smrti (medical as-sistance to the Dying – ma iD), což může zahrnovat možnost požádato eutanazii a asistovanou sebevraždu. Toto normativní ustanovení způ-sobuje závažný pojmový zmatek, protože vzbuzuje domněnku, že pali-ativní péče je nedílnou součástí lékařské pomoci při dobrovolné smrti a že požádat o eutanazii nebo asistovanou sebevraždu je tedy morálněpřípustné.

Kromě toho v rámci zmíněných normativních předpisů mohou pa-liativní postupy zaměřené na zmenšení bolesti vážně nemocných nebo umírajících pacientů spočívat v podávání léků určených k urychlenísmrti nebo v pozastavení / přerušení hydratace a výživy, i když existujeprognóza na další týdny nebo měsíce života. Tyto praktiky jsou však stejné jako konání nebo opominutí, jehož přímým cílem je způsobitsmrt, a proto jsou nedovolené. Postupné šíření těchto normativů také prostřednictvím směrnic vydávaných národními a mezinárodními vě-deckými společnostmi nejen způsobuje rostoucí počet zranitelných lidí, kteří se rozhodují pro eutanazii nebo sebevraždu, ale rovněž vede ztrátě společenské zodpovědnosti vůči mnoha lidem, kteří nepotřebujínic jiného než lepší asistenci a větší povzbuzení.

5. r ole rodiny a hospice
V péči o nemocné v terminálním stadiu hraje hlavní roli rodina.69 v ní se člověk opírá o pevné vztahy, má cenu sama o sobě, a to nejen pro svou produktivitu nebo pro potěšení, které může způsobovat. Při léčbě je zá-sadní, aby pacient necítil zátěž, ale blízkost a vděčnost svých drahých.Při tomto poslání potřebuje rodina pomoc a odpovídající prostředky. Je proto nezbytné, aby státy uznávaly primární a základní sociální funkci rodiny a její nezastupitelnou roli, a to i v této oblasti, a aby poskytovalyzdroje a struktury nezbytné k její podpoře. Lidské a duchovní doprová-zení rodiny je rovněž povinností křesťansky inspirovaných zdravotnic-kých zařízení. Rodina by se nikdy neměla pomíjet, protože představujejedinečnou složku při péči o nemocného.Vedle rodiny je prospěšnou věcí a velkou pomocí zakládání hos-piců, kam se přijímají nevyléčitelně nemocní, aby jim byla zajištěnapéče až do poslední chvíle. Ostatně „křesťanskou odpovědí na tajem-ství smrti a utrpení není vysvětlování, ale přítomnost,“70 která na sebe bere bolest, doprovází ji a otevírá ji věrohodné naději. Tyto strukturyjsou příkladem lidství ve společnosti a svatyněmi smysluplně proží-vané bolesti. K tomu musí být vybaveny specializovaným personálema hmotnými prostředky vhodnými pro péči a musí být vždy otevřenérodinám: „V tomto ohledu myslím na dobro, jaké pro paliativní péči konají hospice, kde jsou nevyléčitelně nemocní doprovázeni kvalifi-kovanou lékařskou, psychologickou a duchovní podporou, aby mohli prožívat důstojně závěrečnou fázi svého pozemského života, utěšovániblízkostí lidí jim drahých. Velice si přeji, aby tato centra byla i nadále místy, kde se s odhodláním bude praktikovat ‚terapie důstojnosti‘, čímž se bude posilovat láska a úcta k životu.“71 Je třeba, aby v těchto prostře-dích, stejně jako i v jakémkoli jiném katolickém zdravotnickém zařízeníbyli přítomni zdravotničtí a pastorační pracovníci vyškolení nejen z kli28nického hlediska, ale takoví, kteří skutečně žijí teologální ctnosti víry a naděje zaměřené na Boha, protože to představuje nejvyšší formu toho, jak zlidšťovat umírání.72

6. d oprovázení a prenatální a pediatrická péče

Pokud jde o doprovázení novorozenců a dětí postižených chronickýmidegenerativními chorobami neslučitelnými se životem nebo v termi-nální fázi jejich života, je třeba zdůraznit to, co následuje, s vědomímpotřeby rozvíjet operativní strategii schopnou zaručit dobro a prospěchpro dítě a jeho rodinu.Děti trpící malformacemi nebo patologiemi jakéhokoli druhu jsou od početí malými pacienty, kterým je dnešní medicína schopna vždy pomáhat a doprovázet je způsobem respektujícím život. Jejich život je posvátný, jedinečný, neopakovatelný a nedotknutelný stejně jako život jakéhokoli dospělého člověka.V případě prenatálních nemocí takzvaně „neslučitelných se živo-tem“ – tj. takových, které během krátké doby jistě povedou ke smr-ti – a při absenci fetální nebo novorozenecké terapie schopné zlepšit zdravotní stav těchto dětí by se v žádném případě nemělo upustit od poskytování asistenční pomoci a je třeba je doprovázet jako každéhojiného pacienta, dokud nedojde k přirozené smrti. V tomto smyslu pe-rinatální comfort carepodporuje integrovanou asistenční péči, při níž pomoc lékařů a pastoračních pracovníků se přidružuje ke stálé přítom-nosti rodiny.

Dítě je zvláštním pacientem, což od pečovatele vyžadujespeciální přípravu, a to jak z hlediska znalostí, tak i citlivosti. Empatic-ké doprovázení dítěte v terminální fázi, která patří k těm nejcitlivějším,má za cíl přidat život k rokům dítěte, a ne roky jeho životu.Základní podporu rodinám poskytují zejména perinatální hospi-ce, které akceptují narození dítěte v situaci jeho křehkosti. Za takovýchokolností je nezbytným zdrojem pomoci odborný lékařský doprovodi svědectví dalších rodin, které prošly stejnou zkušeností bolestné ztrá-ty, spolu s potřebným duchovním doprovázením.

Pastorační povinnostíkřesťansky inspirovaných zdravotnických pracovníků je zasazovat se o maximální rozšíření těchto zařízení po světě To vše je obzvláště nutné ve vztahu k dětem, které jsou při sou-časném stavu vědeckých poznatků předurčeny zemřít bezprostředně po porodu nebo v krátké době po něm. Postarat se o tyto děti pomáhá ro-dičům zpracovat jejich žal a pochopit ho nejen jako ztrátu, ale také jako etapu na cestě lásky, kterou prožili společně se svým dítětem.Bohužel dnešní dominantní kultura takový přístup nepodporu-je. Někdy až obsedantní používání prenatální diagnózy a prosazováníkultury nepřátelské ke stavu postižení na celospolečenské úrovni často vedou k rozhodnutí pro potrat, který má být chápán jako „preventivní“praxe. Spočívá v úmyslném zabití nevinného lidského života a jako ta-kový není nikdy dovolený. Používání prenatálních diagnóz pro selek-tivní účely je tedy v rozporu s důstojností člověka a je naprosto ne-dovolené, protože je výrazem eugenické mentality.

Tatáž kultura vede v ostatních případech k pozastavení nebo nezahájení péče o novorozen-ce po jeho narození z důvodu přítomnosti, nebo dokonce jen možnostivzniku zdravotního postižení v budoucnu. Ani tento přístup utilitární-ho charakteru nelze schvalovat. Takový postup je nejen nelidský, ale z morálního hlediska je naprosto nedovolený.Základní zásadou pediatrické pomoci je, že dítě v závěrečné fázi života má právo na úctu a péči o svou osobu, přičemž se nepřistupu-je ani k úporné terapii a nepřiměřené neústupnosti, ani k jakémukoliúmyslnému urychlení jeho smrti. Z křesťanského pohledu se pastoračnípéče o nevyléčitelně nemocné dítě dovolává jeho účasti na božskémživotě získaném křtem a biřmováním.I když jsou v terminální fázi nevyléčitelného onemocnění pozasta-veny farmakologické nebo jiné terapie zaměřené na potírání onemocně-ní, kterým dítě trpí, protože již nejsou vhodné kvůli jeho zhoršenémuklinickému stavu a lékaři je považují za marné nebo příliš zatěžujícía způsobující další utrpení, přesto se nikdy nesmí upustit od integrálnípéče o osobu malého nemocného prováděnou v jejích fyziologických,psychologických, afektivně-vztahových a duchovních dimenzích. Lé-čení neznamená jen terapii a uzdravení; stejně jako přerušení léčby, pokud již není pro nevyléčitelně nemocné dítě přínosem, neznamenápozastavení účinné péče na podporu fyziologických funkcí nezbytnýchpro život malého pacienta, dokud je jeho tělo schopno z ní těžit (podpo-ra hydratace, výživa, termoregulace a další, jsou-li potřebné k podpořehomeostázy těla a snížení orgánového a systémového utrpení).

Upuště-ní od urputné terapie při poskytování léčby považované za neúčinno nesmí znamenat ukončení léčby a cesta doprovázení ke smrti musí po-kračovat. Případně je třeba posoudit i rutinní zásahy, jako je podporadýchání, aby byly poskytovány bezbolestně a přiměřeně a aby vhodnýtyp pomoci byl přizpůsoben pacientovi, a tak se předešlo tomu, že by oprávněná starost o život kontrastovala s nepatřičným způsobením bo-lesti, které se lze vyhnout.V této situaci je vyhodnocení a regulování fyzické bolesti novo-rozence a dítěte nezbytné pro respekt k němu a pro doprovázení v nej-více stresující fázi onemocnění.

Personalizovaná a delikátní péče, nyní v pediatrické klinické práci již vyzkoušená, která je doprovázená pří-tomností rodičů, zaručuje integrovaný a účinnější přístup než jakákolijiná asistence.Udržování citové vazby mezi rodiči a dítětem je nedílnou součástíposkytované péče. Vztah rodič – dítě musí být při péči a doprovázenípodporován všemi nezbytnými nástroji a tvoří základní součást léč-by, a to i v případě nevyléčitelných onemocnění a situací směřujícíchk terminálnímu stavu. Kromě emocionálního kontaktu nesmíme zapo-menout na příhodné duchovní chvíle. Modlitba blízkých lidí na úmysl nemocného dítěte má nadpřirozenou hodnotu, která převyšuje a prohlu-buje citový vztah.Etický / právní pojem „nejvyšší zájem dítěte“ – dnes používanýke zvažování nákladů a přínosů zamýšlené léčby – nemůže v žádnémpřípadě tvořit základ pro rozhodnutí zkrátit jeho život s cílem, aby se zabránilo utrpení. Takové úkony nebo taková opominutí lze z jejich povahy nebo podle jejich úmyslu považovat za eutanazii. Jak již bylo řečeno, pozastavení nepřiměřených terapií nemůže vést k pozastavenízákladních léčebných úkonů nezbytných při doprovázení k důstojnépřirozené smrti, včetně léčby ke zmírnění bolesti, ani k přerušení du-chovní péče, která je poskytována tomu, kdo se brzy setká s Bohem.

7. a nalgetické terapie a ztráta vědomí

Některá specializovaná ošetření vyžadují od zdravotnických pracovní-ků zvláštní pozornost a dovednosti, aby se z etického hlediska dosáhlonejlepších lékařských postupů, vždy s vědomím, že se přistupuje k li-dem nacházejícím se v konkrétní situaci bolesti.Pro zmírnění bolestí nemocného používá analgetická terapie léky, které mohou způsobit potlačení vědomí (sedaci). Hluboký náboženský cit může pacientovi dovolit, aby prožíval bolest jako speciální oběť Bohu z pohledu vykoupení;73 církev však potvrzuje dovolenost se-dace jako součást péče poskytované pacientovi, aby dospěl ke konci života v co největším míru a v nejlepším stavu svého nitra. To platí také v případě léčby, když se blíží okamžik smrti (hluboká paliativnísedace v terminální fázi),74 zaváděné podle možností vždy s informo-vaným souhlasem pacienta. Z pastoračního hlediska je dobré pečovato duchovní přípravu nemocného tak, aby vědomě dospěl ke smrti jako k setkání s Bohem.75

Užívání analgetik je proto součástí péče o pacien-ta, avšak jakékoli podání, které by přímo a úmyslně způsobilo smrt, je praktikou eutanazie a je nepřijatelné.76 Sedace proto musí vyloučit jako svůj přímý účel úmysl zabít, i když vyústí v přípravu na smrt, jež je i tak nevyhnutelná.77Zde je třeba upřesnit vztah k pediatrickému prostředí: v případě,že dítě není schopno rozumět, například novorozenec, nesmí se mylně předpokládat schopnost dítěte snášet bolest a akceptovat ji, pokud exis-tují způsoby, jak bolesti ulevit. Z tohoto důvodu je lékařskou povinnos-tí vyvinout úsilí a maximálně snížit utrpení dítěte, aby mohlo v klidu dosáhnout přirozené smrti a bylo schopno co nejvíce vnímat milujícípřítomnost lékařů a především rodiny.

8. v egetativní stav a stav minimálního vědomí
Další relevantní situace jsou takové, kdy u pacienta přetrvává nedosta-tek vědomí, tzv. „vegetativní stav“, a kdy je pacient ve stavu „mini-málního vědomí“. Vždy je naprosto zavádějící si myslet, že vegetativnístav a stav minimálního vědomí u jedinců, kteří dýchají autonomně, je známkou toho, že pacient přestal být lidskou osobou se vší důstojnos-tí, která mu je vlastní.78 Naopak, v těchto stavech maximální slabostije třeba si uvědomit jeho hodnotu a poskytnout mu odpovídající péči. Skutečnost, že pacient může v této bolestivé situaci setrvávat po celé roky bez jasné naděje na uzdravení, znamená nepochybné utrpení pro ty, kdo se o něj starají.Především může být užitečné připomenout si to, co v souvislostis tak bolestivou situací člověk nikdy nesmí ztratit ze zřetele.

Tedy, že pacient v takovémto stavu má právo na výživu a hydrataci; že umělá výživa a hydratace jsou v zásadě běžným opatřením; že v některýc případech se taková opatření mohou stát nepřiměřenými buď proto, že jejich použití již není účinné, nebo proto, že způsob jejich podávánípředstavuje nadměrnou zátěž a způsobuje negativní účinky, které pře-važují nad přínosy.S ohledem na tyto zásady se nemůže práce zdravotnického pra-covníka omezit jen na pacienta, ale musí mít přesah i na jeho rodinu nebo na osoby odpovědné za péči o pacienta, pro něž je rovněž nut-né zajistit odpovídající pastorační doprovázení. Je proto nezbytné po-skytnout příslušnou podporu rodinným příslušníkům při snášení jejich dlouhodobé zátěže během péče o nemocné nacházející se v takovémtostavu a zajistit jim blízkost, která jim pomůže, aby se nedali odradit,a především, aby neviděli jediné řešení v přerušení péče. Je nutné se na to přiměřeně připravit, stejně jako je nutné, aby se členům rodiny dostávalo náležité podpory.9. v ýhrada svědomí u zdravotnických pracovníků a katolických zdravotních institucíTváří v tvář zákonům, které legitimizují eutanazii nebo asistovanousebevraždu – v jakékoli podobě medicínské pomoci –, je třeba vždy odmítnout veškerou bezprostřední formální nebo materiální spoluprá-ci.

Tyto situace představují specifické pole pro vydávání křesťanskéhosvědectví o tom, že „více je třeba poslouchat Boha než lidi“ (Sk 5,29). Neexistuje právo na sebevraždu nebo na eutanazii, existuje právo na ochranu života a soužití mezi lidmi, nikoli na způsobení smrti. Proto nikdy není dovolené, aby kdokoli na takovýchto nemorálních činech spolupracoval nebo slovy, skutky či opominutím naznačoval, že lze být jejich spolupachateli. Jediným skutečným právem je právo nemocnéhona doprovázení a na lidsky vykonávanou péči. Pouze tak se chrání jeho důstojnost až do přirozené smrti. „Žádný zdravotnický pracovník tedy nemůže být vykonavatelem neexistujícího práva, a to ani v případě, že dotyčná osoba vyžaduje eutanazii při plném vědomí.“79

S ohledem na to se znovu potvrzuje platnost všeobecných zá-sad týkajících se spolupráce na zlých skutcích čili na nedovolenémjednání: „Křesťané, stejně jako všichni lidé dobré vůle, jsou pod těž-kým závazkem ve svědomí vybízeni, aby zjevně nespolupracovali přiuskutečňování toho, co je sice povoleno občanským zákonodárstvím,ale je v rozporu se zákonem Božím.

Z morálního hlediska není totiž nikdy dovoleno zjevně spolupracovat se zlem. Je známo, že existuje ta-ková spolupráce, kdy dokonané dílo, ať už ze své povahy, nebo formou,kterou nabývá v určitém kontextu, je buďto přímým skutkem zaměře-ným proti životu nevinného člověka, nebo znamená podporu nemorál-ního úmyslu toho, kdo jej vykonává.

Tato spolupráce nikdy nemůže být schvalována, ani pod záminkou zachování něčí svobody, ani s odůvod-něním, že občanský zákon to dovoluje a vyžaduje: existuje zde morálnízodpovědnost každého člověka za skutky, které koná, z níž nikdo nemá výjimku a za niž každý bude souzen samotným Bohem (srov. Řím 2,6; 14,12).“80Státy musí v souladu s principy přirozeného morálního zákona uznat výhradu svědomí v lékařských a zdravotnických oborech, ze-jména tam, kde služba životu představuje každodenní výzvu pro lidské svědomí.81 Její neuznávání může vést k situaci nutného nedodržovánízákonů proto, aby nedocházelo k přidávání jedné nespravedlnosti ke druhé tím, že svědomí lidí je něčím podmiňováno.

Zdravotničtí pracov-níci nesmějí váhat a požádat o ni jako o své právo a specifický příspěvekk obecnému dobru.Stejně tak musí zdravotnické instituce překonat silné ekonomic-ké tlaky, které je někdy dovádějí k přijetí praktiky eutanazie. A pokud obtížné hledání potřebných prostředků je pro veřejné instituce příliš zatěžující, společnost jako celek je povolána ke zvýšené odpovědnosti,aby nevyléčitelně nemocní pacienti nebyli ponecháni sami sobě nebo záviseli pouze na zdrojích svých rodin.

To vše vyžaduje od biskupskýchkonferencí, místních církví i katolických komunit a institucí, aby zauja-ly jasný a jednotný postoj k ochraně práva na výhradu svědomí v práv-ních podmínkách, které eutanazii a sebevraždu umožňují.Katolická zdravotnická zařízení jsou konkrétním znamením toho, jak se církevní společenství po vzoru milosrdného Samaritána stará o nemocné. Ježíšův příkaz „uzdravujte nemocné“ (Lk 10,9) nachází své konkrétní uskutečnění nejen tím, že na ně vkládá z cesty, pomáhá jim v jejich domovech a vytváří vhodná zařízení pro přijetí a pohostinství.

Církev, věrna Pánovu příkazu, vytvořila v prů-běhu staletí různá zařízení pro přijetí, kde lékařská péče nachází svoji specifičnost v podobě integrální služby nemocnému člověku.Katolické zdravotnické instituce jsou povolány, aby byly věrnýmisvědky nepominutelné etické pozornosti a respektu k základním lid-ským a křesťanským hodnotám, jež utvářejí jejich identitu. Proto se zdrží chování zjevně morálně nelegitimního a deklarují svou výslovnouposlušnost nauce církevního učitelského úřadu. Jakákoli jiná činnost,která neodpovídá cílům a hodnotám, jimiž se katolické zdravotnickéinstituce inspirují, není eticky přijatelná a ohrožuje označení takové zdravotnické instituce za „katolickou“.V tomto smyslu není eticky přípustná institucionální spolupráces jinými nemocničními strukturami, na něž by mohli být nasměrová-ni lidé žádající o eutanazii.

Taková rozhodnutí nelze morálně připustita podpořit jejich konkrétní realizaci, i když jsou právně možná. Zá-kony, které schvalují eutanazii, „nejen že nezavazují ve svědomí, ale naopak je zde závažná a jasná povinnost postavit se proti nim odporemve svědomí. Od samého počátku církve apoštolské kázání přikazovalokřesťanům, aby poslouchali zákonně ustanovené vládní úředníky (srov. Řím 13,1–7; 1 Petr 2,13–14).

Současně však ostře napomínají: ‚Více je třeba poslouchat Boha než lidi‘ (Sk 5,29).“82Právo výhrady svědomí nám nesmí dát zapomenout na to, že křesťané neodmítají tyto zákony na základě soukromého náboženské-ho přesvědčení, ale vycházejí ze základního a nedotknutelného práva každého člověka, které je nezbytné pro obecné dobro celé společnosti.Fakticky se jedná o zákony, jež jsou v rozporu s přirozeným právem,neboť podkopávají samotné základy lidské důstojnosti a soužití zpeče-těného spravedlností.

10. duchovní doprovázení a svátostná podpora
Okamžik smrti je pro člověka rozhodujícím krokem pro jeho setká-ní s Bohem Spasitelem. Církev je povolána, aby v této situaci věřící duchovně doprovázela a poskytovala jim „uzdravující zdroje“ mod-litby a svátostí. Pomáhat křesťanovi v prožívání smrti s duchovnim doprovodem je vrcholným skutkem lásky. Právě proto, že „žádný věřící by neměl umírat v osamělosti a opuštěnosti“,83 je nutné vytvořit kolem nemocného člověka pevnou platformu lidských a zlidšťujících vztahů,které ho doprovázejí a otevírají pro naději.

Podobenství o milosrdném Samaritánovi naznačuje, jaký by měl být vztah s trpícím bližním, jakým postojům je třeba se vyhnout: lho-stejnosti, apatii, předsudkům, strachu ze zašpiněných rukou, uzavře-nosti do svých záležitostí; a jaké je třeba uplatnit: pozornost, naslouchá-ní, porozumění, soucit, rozvážnost.Výzva k napodobování „jdi a stejně jednej i ty“ (Lk 10,37) je napo-menutím, aby se nepodcenil veškerý lidský potenciál spočívající v pří-tomnosti, disponibilitě, přijetí, rozlišení a nasazení. To všechno vyžadu-je blízkost k těm, kdo se nacházejí v tíživé situaci, a je to nezbytné pro celistvou péči o nemocného člověka.Kvalita lásky a péče o lidi v kritické a terminální životní situaci přispívá k odvrácení jejich strašné a extrémní touhy ukončit svůj život. Pouze ovzduší lidského tepla a evangelního bratrství je vpravdě schop-no otevřít pozitivní horizont a podporovat nemocného v naději a důvěře.Takovéto doprovázení je součástí paliativní péče a musí zahrnovatpacienta i jeho rodinu. Rodina vždy hrála v péči důležitou roli a její pří-tomnost, podpora a láska představuje pro pacienta základní terapeutic-ký faktor. Ona byla, jak připomíná papež František, „vždy tou nejbližší‚nemocnicí‘. Nemocnice je ještě i dnes v mnoha částech světa výsadoupro pár lidí a často je daleko. Jsou to maminka, tatínek, bratři, sestry a babičky, kdo pečují a pomáhají uzdravit se.“84

Převzetí odpovědnosti za druhého nebo starost o utrpení druhýchje závazek, který se netýká jen někoho, ale je odpovědností všech, ce-lého křesťanského společenství. Svatý Pavel potvrzuje, že bolestí jed-noho člena trpí celé tělo (srov. 1 Kor 12,26) a celé tělo se sklání nad nemocným členem, aby mu přineslo úlevu. Každý je povolán, aby byl „služebníkem útěchy“ tváří v tvář jakékoli situaci lidské bezútěšnostia zoufalství. Pastorační doprovázení se dovolává lidských a křesťanskýchctností empatie (en-pathos), soucitu (cum-passio), přijetí bolesti dru-hého jejím sdílením a poskytnutím útěchy (cum-solacium), vstoupenído samoty toho druhého, aby se cítil milován, přijímán, doprovázen,podporován.Služba naslouchání a útěchy, kterou je kněz povolán poskytovata která se stává znamením soucitného zájmu Krista a církve, může a musí hrát rozhodující roli. V tomto důležitém poslání je nadmíru dů-ležité svědčit a spojovat pravdu a lásku, jimiž pohled Dobrého pastýřenikdy nepřestává doprovázet všechny své děti. Vzhledem k důležitostiosoby kněze při lidském, pastoračním a duchovním doprovázení ne-mocných v terminální fázi života musí jeho formace obsahovat aktu-alizovanou a cílenou přípravu pro tuto službu.

Stejně tak důležité je, aby v křesťanském doprovázení byli vyškoleni i lékaři a zdravotničtípracovníci, protože mohou nastat zvláštní okolnosti, které velmi ztěžují náležitou přítomnost kněží u lůžka nevyléčitelně nemocných.Hluboce chápat lidství znamená zaujímat při setkání s trpícím bližním takový postoj, jímž ho povzbuzujeme k setkání s Pánem života, tím jediným, který je schopen účinně nalít do ran člověka olej útěchy a víno naděje.Každý člověk má přirozené právo, aby se mu v této nejdůležitějšíhodině dostalo pomoci podle jeho náboženského vyznání.Svátostný okamžik je vždy vyvrcholením veškerého úsilí před-chozí pastorační péče a zdrojem všeho, co následuje.Církev nazývá „uzdravujícími“ svátostmi85 svátost pokání a po-mazání nemocných, které vrcholí v eucharistii jako ve „viatiku“ pro věčný život.86 Díky blízkosti církve žije nemocný v blízkosti Krista, který ho doprovází na cestě do Otcova domu (srov. Jan 14,6), pomáhámu neupadnout do zoufalství87 a podporuje ho v naději, zvláště když se cesta stává namáhavější.88

11. Pastorační rozlišování vzhledem k těm, kdo žádají o eutanazii nebo asistovanou sebevraždu

Velmi zvláštním případem vedoucím k potřebě znovu potvrdit učení církve je pastorační doprovázení toho, kdo výslovně požádal o eutana-zii nebo asistovanou sebevraždu. Pokud jde o svátost smíření, zpověd-ník musí pomoci vzbudit opravdovou lítost, která je nezbytná pro plat-nost rozhřešení a která spočívá v „bolesti duše a v zavržení spáchanéhohříchu, doprovázených rozhodnutím v budoucnosti znovu nehřešit“.89V našem případě jsme konfrontováni s osobou, která, nehledě na své subjektivní rozpoložení, si zvolila závažně nemorální čin a svobod-ně v něm setrvává. Toto ukazuje zjevnou indispozici pro přijetí svátostipokání s rozhřešením90 a pomazáním,91 stejně tak jako i viatika.92 Tyto svátosti bude moci přijmout, jakmile bude disponován učinit konkrétníkroky, které umožní knězi dojít k závěru, že kajícník změnil své roz-hodnutí. To také znamená, že osoba, která se zaregistrovala v nějaké asociaci k přijetí eutanazie nebo asistované sebevraždy, musí před přije-tím svátostí prokázat úmysl tuto registraci zrušit. Připomeňme, že nut-nost odložit rozhřešení neznamená úsudek o přičitatelnosti viny, proto-že osobní odpovědnost by mohla být snížena nebo vůbec neexistovat.93V případě, že by pacient již byl v bezvědomí, mohl by kněz vysluhovatsvátosti sub condicione, pokud lze předpokládat lítost vyjádřenou něja-kým signálem, který nemocný vyslal předtím.Toto stanovisko církve není známkou nedostatečného přijetí ne-mocného. Musí se totiž pojit s nabídkou pomoci a s nasloucháním, kte-ré jsou vždy možné a vždy přípustné, spolu s důkladným vysvětlenímobsahu svátosti, aby až do poslední chvíle bylo umožněno dát tomuto člověku nástroje, které mu napomohou rozhodnout se pro svátost a tou-žit po ní. Církev totiž pečlivě zkoumá známky obrácení, jsou-li do-statečné k tomu, aby věřící mohli odůvodněně žádat o přijetí svatoski.

Připomeňme si, že odložit rozhřešení je od církve také léčebným úko-nem, jehož cílem není odsouzení hříšníka, ale má ho podnítit a dopro-vodit k obrácení. I když se člověk objektivně nenachází v podmínkáchpro přijetí svátostí, je nutno projevit mu blízkost, která vždy vyzývák obrácení. To platí zvláště tehdy, pokud požadovaná nebo akceptovanáeutanazie nemá být vykonána během krátké doby. Pak lze nemocnéhodoprovázet, aby se oživila jeho naděje a změnilo se chybné rozhodnutí,a tak mu byl otevřen přístup ke svátostem.Není však přípustné, aby ti, kdo duchovně pomáhají těmto nemoc-ným, projevili jakékoli vnější gesto, které by mohlo být vyloženo jako schválení eutanazie, například přítomnost v okamžiku jejího vykoná-ní. Takovou přítomnost nelze interpretovat jinak než jako spoluvinu.Tato zásada se týká mimo jiných osob zejména kaplanů zdravotnickýchzařízení, kde je možno eutanazii praktikovat; ti nesmějí způsobovatpohoršení tím, že se jakýmkoli způsobem projeví jako spoluviníci na ukončení lidského života.

12. r eforma vzdělávacího systému a formace zdravotnických pracovníků

V dnešní společenské a kulturní situaci, která je naplněna tolika pro-blémy souvisejícími s ochranou lidského života v jeho nejkritičtějšífázi, má vzdělávání nezbytnou úlohu. Rodina, škola a další vzdělávacíinstituce i farní společenství musejí vytrvale pracovat na probouzenía zjemňování citlivosti vůči bližnímu a jeho utrpení, jehož symbolemse stala evangelní postava Samaritána.94Od nemocničních kaplanů se vyžaduje, aby rozšířili duchovnía morální formaci zdravotnických pracovníků, včetně lékařů a zdravot-ních sester, jakož i skupin nemocničních dobrovolníků, aby byli schop-ni poskytovat lidskou a psychologickou pomoc nezbytnou v terminálnífázi života. Psychologická a duchovní péče o pacienta poskytovaná po celou dobu nemoci musí být prioritou pro pastorační a zdravotnicképracovníky, kteří mají dbát na to, aby pacienta a jeho rodinu stavěli na první místo.Paliativní péči je třeba rozšířit do celého světa a je povinnostíotevírat za tímto účelem univerzitní studijní kurzy specializované na přípravu zdravotnických pracovníků. Prioritou je také podávání správ-ných a kapilárně šířených informací o účinnosti autentické paliativnípéče pro důstojné doprovázení člověka až do jeho přirozené smrti. Křesťansky inspirované zdravotnické instituce mají pro své pracovníkyvypracovat směrnice, které zahrnují vhodnou psychologickou, morálnía duchovní pomoc jako základní součást paliativní péče.Lidská a duchovní pomoc musí být součástí akademických vzdě-lávacích kurzů a nemocničních stáží všech zdravotnických pracovníků.Kromě toho musí zdravotnická zařízení vypracovat modely psycho-logické a duchovní pomoci zdravotníkům, kteří se starají o pacientyv terminální fázi lidského života. Péče o pečující je zásadně důležitá,aby se zabránilo tomu, že celé břemeno utrpení a smrti nevyléčitelnýchpacientů (a následný burn out) dopadne na tyto pracovníky a na lékaře. Potřebují, aby se jim dostávalo podpory a chvil pro konfrontaci a na-slouchání, a tak v rámci své služby životu byli schopni zpracovat nejen hodnoty a emoce, ale také pocity úzkosti, utrpení a smrti.Musejí být schopni vnímat hluboký význam naděje a vědomí, že jejich poslání je skutečným povoláním podporovat a doprovázet tajem-ství života a milosti v bolestné fázi končícího života.95závěrTajemství vykoupení člověka je zakořeněno v Boží láskyplné účasti na lidském utrpení. Proto můžeme důvěřovat Bohu a přenášet tuto jisto-tu do víry v člověka, který trpí a bojí se bolesti a smrti. Křesťanskésvědectví ukazuje, že naděje je vždy možná, dokonce i ve skartačníkultuře. „Poselství příběhu o milosrdném Samaritánovi, a tím i celeho evangelia, je následující: člověk se má cítit být povolán k tomu, aby v utrpení osvědčil svou lásku.“96Církev se u milosrdného Samaritána učí péči o nevyléčitelněnemocné, a tak se řídí přikázáním spojeným s darem života: „Chraň a opatruj, miluj a zachovávej život, život každého člověka!“97 evangelium života je evangeliem soucitu a milosrdenství prokazovaného kon-krétnímu, slabému a hříšnému člověku, aby se mu ulevilo, zachoval si život v milosti, a pokud je to možné, uzdravil se od všemožných zra-nění.
Nestačí však bolest jen sdílet, ale člověk se musí ponořit do plo-dů Kristova velikonočního tajemství, aby zvítězil nad hříchem a zlem, s vůlí „odstranit bídu druhých, jako by se jednalo o jeho vlastní“.98Největší bída ale spočívá v nedostatku naděje tváří v tvář smrti. To je naděje hlásaná křesťanským svědectvím. Aby byla účinná, musí být prožívána ve víře zahrnující každého: členy rodiny, ošetřovatele, léka-ře i pastoraci diecézí a katolických nemocničních center. Všichni jsou vyzýváni věrně žít povinnost doprovázení nemocných ve všech fázích jejich nemoci, zejména v kritické a terminální fázi života, jak to ukazu-je předkládaný dokument.Milosrdný Samaritán, který klade do centra svého srdce tvář bratra v nesnázích, dokáže vidět jeho potřebu, nabízí mu vše potřeb-né k tomu, aby ho zbavil zranění bezútěšnosti, a otevírá v jeho srdci jasné průzory naděje. Samaritán, který „chtěl dobro“, se stává zraně-nému člověku bližním nikoli slovy a mluvením, ale skutky a v pravdě (srov. 1 Jan 3,18); jeho postoj získává podobu péče po příkladu Krista, který všude procházel, prokazoval dobrodiní a uzdravoval všechny (srov. Sk 10,38). Uzdraveni Ježíšem, stáváme se muži a ženami povo-lanými, abychom hlásali jeho uzdravující sílu, milovali bližního a pe-čovali o něho, jak nám o tom svědčil on sám.Toto povolání milovat a starat se o druhého,99 které s sebou přiná-ší zisky pro věčnost, je výslovně ustanoveno Pánem života v parafrazi.

posledního soudu: obdržíte jako dědictví království, protože jsem byl nemocný a navštívili jste mě. Kdypak, Pane? Cokoli jste udělali svému nejmenšímu bratrovi, svému trpícímu bratrovi, udělali jste to mně (srov. Mt 25,31–46).Papež František dne 25. června 2020 schválil tento list, přijatý na plenárním zasedání této kongregace dne 29. ledna 2020, a nařídil jeho zveřejnění.Dáno v Římě, v sídle Kongregace pro nauku víry, 14. července 2020, v den liturgické památky svatého Kamila de LellisLuis f . card. LaDaria , s Jprefekt+ Giacomo moranDititulární arcibiskup z Cerveteritajemník

1 Římský misál, upravený podle dekretů Druhého vatikánského koncilu,vydaný papežem Pavlem VI. a revidovaný papežem Janem Pavlem II. Italská biskupská konference – Náboženská nadace sv. Františka z Assisi a sv. Kateřiny ze Sieny, Řím, 2020, všeobecný úvod viii, s. 404.

2 Srov. Papežská rada pro pracovníky ve zdravotnictví, nová charta pracov-níků ve zdravotnictví. Libreria Editrice Vaticana: Vatikán, 2016, č. 6.

3 Srov. Benedikt XVI., enc. spe salvi (30. listopadu 2007), č. 22. Paulínky: Pra-ha, 2008: „Pokud technickému pokroku neodpovídá zároveň pokrok v pro-cesu etické formace, v ‚růstu vnitřního člověka‘ (srov. Ef 3,16; 2 Kor 4,16), nejedná se pak o pokrok, ale o rostoucí ohrožení člověka a světa.
4 Srov. František, Projev k Italské asociaci proti leukémii (AIL) (2. března 2019). L’ osservatore romano, 3. března 2019, č. 7.

5 František, apoštol. exhort. amoris laetitia (19. března 2016), č. 3. Paulín-ky: Praha, 2016.
6 Srov. Druhý vatikánský koncil, past. konst. Gaudium et spes(7. prosince 1965), č. 10, in Dokumenty ii. vatikánského koncilu. Zvon: Praha, 1995.
7 Srov. Jan Pavel II., apoštol. list salvifici doloris (11. února 1984), č. 4. Zvon: Praha, 1995.
8 Srov. Papežská rada pro pracovníky ve zdravotnictví, nová charta pra-covníků ve zdravotnictví, č. 144
9 František, Poselství pro 48. světový den komunikačních prostředků (24. led-na 2014): https://cbk.blob.core.windows.net/cms/CirkevOld/019874.pdf.
10Jan Pavel II., enc. evangelium vitae (25. března 1995), č. 87. Zvon: Praha, 1995
11Srov. Jan Pavel II., enc. centesimus annus (1. května 1991), č. 37. Zvon: Praha, 1991.
12Jan Pavel II., enc. veritatis splendor(6. srpna 1993), č. 50. Zvon: Praha, 1994.
13Jan Pavel II., projev k účastníkům mezinárodního kongresu „Léčba pro zachování života a vegetativní stav. vědecké pokroky a etická dilemata“ (20. března 2004), č. 7, in AAS 96 (2004), s. 489.
14Srov. Kongregace pro nauku víry, list placuit Deo (22. února 2018), č. 6, in AAS 110 (2018), s. 430.
15Srov. Papežská rada pro pracovníky ve zdravotnictví, nová charta pro pracovníky ve zdravotnictví, č. 9.
16Srov. Pavel VI., promluva na posledním zasedání koncilu (7. prosince 1965), in AAS 58 (1966), s. 55–56.
17Srov. Papežská rada pro pracovníky ve zdravotnictví, nová charta pro pracovníky ve zdravotnictví, č. 9.
18Srov. Kongregace pro nauku víry, list placuit Deo, č. 6, in AAS 110 (2018),s. 433–434.
19František,projev k účastníkům plenárního shromáždění kongregace pro nauku víry (30. ledna 2020), in L’osservatore romano, 31. ledna 2020, 7.
20Srov. Benedikt XVI., enc. Deus caritas est (25. prosince 2005), č. 31. Pau-línky: Praha, 2006.
21Srov. Benedikt XVI., enc. caritas in veritate (29. června 2009), č. 76. Kar-melitánské nakladatelství: Kostelní Vydří, 2009.
22Srov. Jan Pavel II., enc. evangelium vitae, č. 49, cit.: „hlubší a opravdovější smysl života: totiž to, že je to dar, který se naplňuje v sebedarování.“
23Druhý vatikánský koncil, dogm. konst. Dei verbum (8. listopadu 1965), č. 2, in Dokumenty ii. vatikánskéhokoncilu. Zvon: Praha, 1995.
24Jan Pavel II., enc. evangelium vitae, č. 34.
25Srov. Společné prohlášení monoteistických abrahámovských náboženství o problematice konce života, Vatikán, 28. října 2019: „Stavíme se proti ja-kékoli formě eutanazie – což je přímý a úmyslný akt odnětí života – a také proti lékařsky asistované sebevraždě, která je přímou, úmyslnou a promy-šlenou podporou spáchání sebevraždy, protože jde o činy zcela v rozporu s hodnotou lidského života, a proto jsou následkem nesprávného jednání jak z morálního, tak z náboženského hlediska, a měly by být bez výjimky zakázány.“
26Srov. František, projev na kongresu asociace italských katolických lé-kařů k 70. výročí jejího založení(15. listopadu 2014), in AAS 106 (2014), s. 976.
27Srov. Papežská rada pro pracovníky ve zdravotnictví, nová charta pra-covníků ve zdravotnictví, č. 1; Kongregace pro nauku víry, instr. Dignitas personae (8. prosince 2008), č. 8, in AAS 100 (2008), s. 863.
28František, enc. Laudato si’ (24. května 2015), č. 65. Paulínky: Praha, 2015
29Druhý vatikánský koncil, past. konst. Gaudium et spes, č. 27.
30František,projev na kongresu asociace italských katolických lékařů k 70. výročí jejího založení (15. listopadu 2014), in AAS 106 (2014), s. 976.
31Srov. František, projev k národní federaci chirurgů a stomatologů(20. září 2019, in: L’ osservatore romano, 21. září 2019, 8: „Jedná se o uspěchané způsoby při rozhodnutích, která nejsou, jak by se mohlo zdát, výrazem svobody člověka, jestliže zahrnují skartaci pacienta jako mož-nost nebo falešný soucit tváří v tvář žádosti o pomoc k předčasné smrti.
32Kongregace pro nauku víry, list placuit Deo, č. 3, in AAS 110 (2018), s. 428–429; srov. František, enc. Laudato si’, č. 162.
33Srov. Benedikt XVI., enc. caritas in veritate, č. 53: „Jeden z nejbolestněj-ších druhů chudoby, kterou člověk může zakoušet, je samota. Lze říci, že i další druhy chudoby, včetně chudoby materiální, se rodí z izolovanosti, z toho, že se člověku nedostává lásky nebo že má obtíže milovat.“
34Srov. František, apoštol. exhort. evangelii gaudium (24. listopadu 2013), č. 53. Praha: Paulínky, 2014; viz také: tentýž, projev k delegaci institutu„Dignitatis Humanae” (7. prosince 2013), in AAS 106 (2014), s. 14–15; ten-týž, setkání se starými lidmi (28. září 2014, in AAS 106 (2014), s. 759–760.
35 Srov. Jan Pavel II., enc. evangelium vitae, č. 12
36Kongregace pro nauku víry, prohl. iura et bona (5. května 1980), II, in AAS72 (1980), č. 546.
37Jan Pavel II., enc. evangelium vitae, č. 65; srov. Kongregace pro nauku víry, prohl. iura et bona, II, in AAS 72 (1980), s. 546.

38Jan Pavel II., enc. evangelium vitae, č. 65. Je to definitivně předložená nauka, v níž církev uplatňuje svou neomylnost; srov. Kongregace pro nau-ku víry, ilustrativní věroučná poznámka k závěrečné formulaci professio fidei (29. června 1998), č. 11, in AAS 90 (1998), s. 550.
39Kongregace pro nauku víry, prohl. iura et bona, II, in AAS 72 (1980), s. 546.
40 Srov. katechismus katolické církve, č. 2286. Zvon: Praha, 1995.41Srov. tamtéž, č. 1735 a 2282.42Kongregace pro nauku víry, prohl. iura et bona, II, in AAS 72 (1980), s. 546.
43Papežská rada pro pracovníky ve zdravotnictví, nová charta pro pracov-níky ve zdravotnictví, č. 169. 44Srov. tamtéž, č. 170.45Srov. Jan Pavel II., enc. evangelium vitae, č. 72.46František,projev k účastníkům plenárního zasedání kongregace pro nauku víry (30. ledna 2020), in L’osservatore romano, 31. ledna 2020, 7.
43Papežská rada pro pracovníky ve zdravotnictví, nová charta pro pracov-níky ve zdravotnictví, č. 169. 44Srov. tamtéž, č. 170.
45Srov. Jan Pavel II., enc. evangelium vitae, č. 72.
46František,projev k účastníkům plenárního zasedání kongregace pro nauku víry (30. ledna 2020), in L’osservatore romano, 31. ledna 2020, 7.
47Jan Pavel II., enc. veritatis splendor, č. 15.
48Srov. Benedikt XVI., enc. spe salvi, č. 36–37.
49Kongregace pro nauku víry, prohl. iura et bona, II, in AAS 72 (1980), s. 546.
50 Jan Pavel II., apoštol. list salvifici doloris, č. 5.
51Srov. Benedikt XVI., enc. spe salvi, č. 38.
52Srov. Jan Pavel II., apoštol. list salvifici doloris, č. 29: „Vidí-li člověk utr-pení druhého, nemůže se bližnímu nevšímavě vyhnout z důvodu základní lidské sounáležitosti, tím méně pro lásku k bližnímu. Musí k němu ‚při-stoupit‘, ‚soucítit‘ s ním a jednat jako Samaritán v podobenství evangelia. Podobenství vyjadřuje vnitřní křesťanskou, ale také všeobecně lidskou pravdu.“
53Srov. Kongregace pro nauku víry, prohl. iura et bona, IV, in AAS 72 (1980), s. 549–551.

54Srov. katechismus katolické církve, č. 2278; Papežská rada pro pracovní-ky ve zdravotnictví, charta pracovníků ve zdravotnictví. Libreria Editrice Vaticana: Vatikán, 1995, č. 119; Jan Pavel II., enc. evangelium vitae, č. 65; František,poselství účastníkům regionálního evropského setkání World medical association (7. listopadu 2017): „Pokud víme, že nemůžeme vždy zaručit uzdravení z nemoci, můžeme a musíme se o živého člověka vždy postarat, aniž bychom sami zkracovali jeho život, ale také bez zbytečné zarputilosti proti jeho smrti.“; Papežská rada pro pracovníky ve zdravot-nictví, nová charta pracovníků ve zdravotnictví, č. 149.

55Srov. katechismus katolické církve, č. 2278; Kongregace pro nauku víry, prohl. iura et bona, IV, in AAS 72 (1980), s. 550–551; Jan Pavel II., enc. evangelium vitae, č. 65; Papežská rada pro pracovníky ve zdravotnictví, nová charta pracovníků ve zdravotnictví, č. 150
56Srov. Jan Pavel II., enc. evangelium vitae, č. 65.

57Srov. Papežská rada pro pracovníky ve zdravotnictví, nová charta pra-covníků ve zdravotnictví, č. 150.
58Srov. Jan Pavel II., projev k účastníkům studijního setkání o zodpovědném rodičovství (5. června 1987), č. 1, in insegnamenti di Giovanni paolo ii ,X/2 (1987), 1962: „Hovořit o ‚konfliktu hodnot a dober‘ anebo o potřebě nějakého s tím souvisejícího jejich ‚vyvažování‘ výběrem jednoho a odmí-táním druhého není morálně správné.“
59Srov. Jan Pavel II., projev k a sociaci italských katolických lékařů(28. prosince 1978), in insegnamenti di Giovanni paolo ii, I (1978), s. 438.
60Srov. Papežská rada pro pracovníky ve zdravotnictví, nová charta pra-covníků ve zdravotnictví, č. 150
61Srov. Kongregace pro nauku víry, odpovědi na otázky biskupské konfe-rence spojených států o umělé výživě a hydrataci (1. srpna 2007), in AAS99 (2007), s. 820.
62Srov. Tamtéž.
63Srov. Papežská rada pro pracovníky ve zdravotnictví, nová charta pra-covníků ve zdravotnictví, č. 152: „Výživa a hydratace, i když jsou podá-vány uměle, patří mezi povinnou základní péči o umírajícího člověka, pokud nejsou příliš zatěžující nebo nepřinášejí užitek. Jejich neoprávněné pozastavení může mít stejný dopad jako čin eutanazie ve vlastním slova smyslu: ‚Podávání jídla a vody, i umělými prostředky, je v zásadě běžným a přiměřeným prostředkem pro zachování života. Je proto povinné v míře a v době, v níž se prokazuje dosahování jeho vlastního účelu, který spočí-vá v poskytování hydratace a výživy pacienta. Tímto způsobem se zabrání utrpení a smrti v důsledku podvýživy a dehydratace.‘ “
64František,projev k plenárnímu zasedání papežské akademie pro život(5. března 2015), in AAS 107 (2015), s. 274, s odkazem na: Jan Pavel II., enc. evangelium vitae, č.
65. Srov. katechismus katolické církve, č. 2279.65Srov. František, projev k plenárnímu zasedání papežské akademie pro život (5. března 2015), in AAS 107 (2015), č. 275.
66Srov. Papežská rada pro pracovníky ve zdravotnictví, nová charta pra-covníků ve zdravotnictví, č. 147
.67Srov. Jan Pavel II., apoštol. list salvifici doloris, č. 2.: „Zdá se, že utrpení směřuje k povýšení člověka. Je totiž jednou z věcí, které jsou ‚určeny‘ k tomu, aby člověk překonal sám sebe, k čemuž je nepochybně tajemně a skrytě povolán.“
68 Benedikt XVI., enc. spe salvi, č. 38.
69 Srov. František, apoštol. exhort. amoris laetitia, č. 48.
70C. Saunders, Watch with me: inspiration for a life in hospice care, observatory House. Lancaster, UK, 2005, s. 29.
71 František,projev k účastníkům plenárního shromáždění kongregace pro nauku víry (30. ledna 2020), in L’osservatore romano, 31. ledna 2020, 7.
72 Srov. Papežská rada pro pracovníky ve zdravotnictví, nová charta pra-covníků ve zdravotnictví, č. 148.
73 Srov. Pius XII., allocutio. trois questions religieuses et morales con-cernant l’analgésie (24. února 1957), in AAS 49 (1957), s. 134–136; Kon -gregace pro nauku víry, prohl. iura et bona, III, in AAS 72 (1980), s. 547; Jan Pavel II., apoštol. list salvifici doloris, č. 19.
74 Srov. Pius XII., allocutio. iis qui interfuerunt conventui internationali. romae habito, a «collegio internationali neuro- psycho-pharmacologi-co» indicto (9. září 1958), in AAS 50 (1958), s. 694; Kongregace pro nauku víry, prohl. iura et bona, III, in AAS 72 (1980), s. 548; katechismus ka-tolické církve, č. 2779; Papežská rada pro pracovníky ve zdravotnictví, nová charta pracovníků ve zdravotnictví, č. 155: „Existuje také možnost potlačit vědomí u umírajících pomocí analgetik a narkotik. Toto použití si zasluhuje zvláštní pozornosti. Při nesnesitelných bolestech, vzdorujících obvyklým analgetickým terapiím, v blízkosti okamžiku smrti nebo při oprávněném předpokladu zvláštní krize v okamžiku smrti, může závaž-ná klinická indikace zahrnovat podání léků potlačujících vědomí, a to se souhlasem pacienta. Tato klinicky motivovaná hluboká paliativní sedace v terminální fázi může být morálně přijatelná za předpokladu, že se tak děje se souhlasem pacienta, že jsou poskytovány příslušné informace ro-dinným příslušníkům, že je vyloučen jakýkoli úmysl eutanazie a že paci-ent byl schopen uspokojit své morální, rodinné a náboženské povinnosti: ‚Při blížící se smrti musí být lidé schopni uspokojit své morální a rodinné povinnosti a především musí být schopni se s plným vědomím připravit na definitivní setkání s Bohem.‘ Proto ‚umírající osoba nesmí bez vážného důvodu být zbavena vědomí‘ “.
75 Srov. Pius XII., allocutio. trois questions religieuses et morales concer-nant l’analgésie, in AAS 49 (1957), s. 145; Kongregace pro nauku víry, prohl. iura et bona, III, in AAS 72 (1980), s. 548; Jan Pavel II., enc. evan-gelium vitae, č. 65.
76 Srov. František, projev na kongresu asociace italských katolických lékařů u příležitosti 70. výročí jejího založení(15. listopadu 2014, in AAS 106 (2014), s. 978
77Srov. Pius XII., allocutio. trois questions religieuses et morales concer-nant l’analgésie, in AAS 49 (1957), s. 146; tentýž, allocutio. iis qui inter-fuerunt conventui internationali. romae habito, a «collegio internatio-nali neuro- psycho-pharmacologico» indicto, in AAS 50 (1958), s. 695; Kongregace pro nauku víry, prohl. iura et bona, III, in AAS 72 (1980), s. 548; katechismus katolické církve, č. 2279; Jan Pavel II., enc. evange-lium vitae, č. 65; Papežská rada pro pracovníky ve zdravotnictví, nová charta zdravotnických pracovníků, č. 154.
78 Srov. Jan Pavel II., projev k účastníkům mezinárodního kongresu „pod-půrná léčba a vegetativní stav. vědecký pokrok a etická dilemata”(20. března 2004), č. 3, in AAS 96 (2004), s. 487: „I když je člověk vážně nemocný anebo má zábranu vykonávat své životní funkce, je a vždy bude člověkem a nikdy se nestane ‚rostlinou‘ nebo ‚zvířetem‘.“
79 Papežská rada pro pracovníky ve zdravotnictví, nová charta pracovníků ve zdravotnictví, č. 151.
80 Tamtéž, č. 151; Jan Pavel II., enc. evangelium vitae, č. 74.
81 Srov. František, projev na kongresu asociace italských katolických lékařů u příležitosti 70. výročí jejího založení(15. listopadu 2014), in AAS 106 (2014), s. 977
82 Jan Pavel II., enc. evangelium vitae, č. 73
83 Benedikt XVI., projev k papežské akademii pro život na téma „po boku nevyléčitelně nemocného a umírajícího: etická a operativní usměrnění”(25. února 2008), in AAS 100 (2008), s. 171.
84František,Generální audience (10. června 2015), in L’ osservatore romano, 11. června 2015, 8.
85 katechismus katolické církve, č. 1420.
86Srov. rituale romanum ex decreto sacrosancti oecumenici concilii va-ticani ii instauratum auctoritate pauli pp. vi promulgatum, ordo unctio-nis infirmorum eorumque pastoralis curae,editio typica, praenotanda, typis polyglottis vaticanis, civitate vaticana 1972, č. 26; katechismus katolické církve, č. 1524.
87Srov. František, enc. Laudato si’, č. 235.
88Srov. Jan Pavel II., enc. evangelium vitae, č. 67.
89Tridentský koncil, sess. Xiv , De sacramento paenitentiae, cap. 4, in DH 1676.
90 Srov. cic, kán. 987.
91Srov. cic, kán. 1007: „Pomazání nemocných se neuděluje těm, kdo zatvr-zele setrvávají ve zjevném těžkém hříchu.“
92 Srov. cic, kán. 915 a kán. 843 § 1.
93Srov. Kongregace pro nauku víry, prohl. iura et bona, I, in AAS 72 (1980),s. 546.
94 Srov. Jan Pavel II., apoštol. list salvifici doloris, č. 29.
95 Srov. František, projev k vedoucím lékařských sdružení Španělska a Latinské ameriky(9. června 2016), in AAS 108 (2016), s. 727–728: „Křehkost, bolest a nemoc jsou těžkou zkouškou pro každého, dokonce i pro zdravotnický personál, a jsou výzvou k trpělivosti, ke spolu-trpění; proto nemůžeme ustoupit před funkcionalistickým pokušením přijmout rychlá a drastická řešení pod dojmem falešného soucitu nebo pouhých kritérií účinnosti a ekonomických úspor. V sázce je důstojnost lidského života; v sázce je důstojnost lékařského povolání.“
96Jan Pavel II., apoštol. list salvifici doloris, č. 29.
97 Jan Pavel II., enc. evangelium vitae, č. 5.
98 Tomáš Akvinský, summa theologiae, I, q. 21, a. 3.
99Srov. Benedikt XVI., enc. spe salvi, č. 39: „Trpět s druhým, trpět pro dru-hé; trpět z lásky k pravdě a spravedlnosti; trpět kvůli lásce a s cílem stát se skutečně milující osobou – to jsou podstatné základy humanity, jejichž odložení by člověku přivodilo zkázu.

Post Views: 28

Related posts:

  1. Humanae Vitae (cesky)
  2. Modlitba odevzdanosti (Charles De Foucauld)
  3. 3. Kaj pa prepiri?
  4. Zachovej mi srdce dítěte
  5. Pozdě jsem si Tě zamiloval! (sv. Augustin)

Humanae Vitae (cesky)