in

Životopis svatého Františka z Assisi

František se narodil v Assisi roku 1182 rodičům Pietru a Picce Bernardoneovým. Jeho otec se živil obchodem s látkami. František prožil mládí v zámožném prostředí, věnoval se zábavám, přátelstvím a touze prosadit se ve společnosti.

V roce 1202 se František v touze po vojenské slávě dobrovolně zúčastnil války mezi Perugií a Assisi. Vojsko Assisi bylo poraženo a František byl přibližně na rok zajat. Poté se jeho otci podařilo vykoupit ho ze zajetí. Po návratu do Assisi onemocněl vážnou nemocí, která trvala po celý rok 1204, hluboce ho poznamenala a přivedla ho k zamyšlení nad smyslem vlastního života a nad cíli, které ho až dosud vedly.

V roce 1205 se František po uzdravení znovu vydal do války. Dobrovolně se přihlásil do vojska, aby v Apulii bojoval proti papežským vojskům. Když však dorazil do Spoleta, uslyšel hlas, který ho vyzval, aby se vrátil do Assisi. Tak začala jeho postupná vnitřní proměna: touhu po slávě, bohatství a prestiži postupně vystřídala touha hledat Boha a pochopit, jaké je jeho vlastní povolání.

Na konci roku 1205, když se František modlil před křížem s ukřižovaným Kristem v kapli svatého Damiána, dostal od Ježíše Krista příkaz: „Jdi a oprav můj kostel!“ František tato slova zpočátku chápal doslovně, a proto začal opravovat zchátralé kostely v okolí Assisi.

Modlitba před Ukřižovaným se však stala především zkušeností rozjímání a setkání s Bohem. František hledal v modlitbě světlo potřebné k pochopení svého povolání: „Nejvyšší a slavný Bože, osvěť temnoty mého srdce a dej mi pravou víru, pevnou naději a dokonalou lásku, moudrost a poznání, Pane, abych splnil tvůj svatý a pravdivý příkaz.“

Pietro Bernardone nepochopil synovo rozhodnutí žít v chudobě a důrazně se mu postavil na odpor. Požadoval, aby František vrátil majetek, který použil. Obrátil se proto na assiského biskupa Guida, který Františka předvolal a vyslechl obě strany. Během veřejného jednání se František vzdal svého majetku i otcovského dědictví. Svlékl si šaty a vrátil je otci. Biskup Guido ho přikryl vlastním pláštěm, čímž přijal jeho rozhodnutí žít v chudobě.

František, kterému bylo tehdy již pětadvacet let, začal následovat Ježíše. Věnoval se péči o chudé a malomocné a trávil období v ústraní v okolí Assisi, především u Porciunkule.

Dne 24. února 1208 mu během slavení mše svaté četba evangelia pomohla jasněji pochopit, jakou cestou se má vydat: žít v chudobě, hlásat evangelium a věnovat se bližním. Brzy se k němu připojili první druhové. Počáteční skupinu tvořilo pět osob: dva kněží, Pietro a Silvestro, dva laici, Bernardo a Egidio, a František. Společně se rozhodli žít podle evangelia a věnovat se modlitbě, chudobě, bratrskému společenství, lásce k bližním a hlásání evangelia. Toto bratrské společenství uznal v roce 1210 papež Inocenc III., čímž byl oficiálně položen základ Řádu menších bratří.

V roce 1212 přijal František do svého evangelního společenství Kláru z Offreduccia, mladou šlechtičnu z Assisi, kterou hluboce přitahoval jeho ideál chudoby a života podle evangelia.

Brzy se ke Kláře připojily další mladé ženy a společně se usadily v malém klášteře přiléhajícím ke kostelíku svatého Damiána. V roce 1215 byla Klára ve věku 22 let jmenována abatyší „Chudých paní od svatého Damiána“, které byly později nazývány klariskami. František jim dal první podobu způsobu řeholního života, který Klára následně rozpracovala ve vlastní řeholi a v jehož středu zachovala evangelní chudobu.

Porciunkule měla ústřední význam také pro Františkův duchovní život. Podle tradice se František v roce 1216 vydal k papeži Honoriovi III., aby požádal o zvláštní odpustky pro ty, kdo v kajícnosti a po svátosti smíření navštíví kostelík Panny Marie Andělské. Tak vznikly odpustky známé jako Porciunkulské odpustky neboli Assiské odpuštění, spojené se svátkem 2. srpna.

Františkánské bratrstvo rychle rostlo a bratři se šířili po Itálii i za Alpy a přinášeli poselství pokoje, odpuštění a bratrství. František si přál, aby bylo evangelium hlásáno také těm, kdo nepatřili ke křesťanskému světu, a proto povzbuzoval bratry, aby se vydávali k muslimům, tehdy běžně nazývaným „Saracéni“. V době poznamenané střety mezi křesťany a muslimy spočívalo františkánské poslání ve vydávání svědectví slovem i příkladem, a to až po přijetí mučednické smrti.

První skupina dorazila do Španělska, kde byla odsouzena k smrti, ale sultán jí následně udělil milost. Druhá skupina se vydala do Maroka. Bratři Berardo, Pietro, Accursio, Adiuto a Ottone byli při hlásání evangelia zatčeni, uvězněni a bičováni. Nakonec byli dne 16. ledna 1220 sťati. Byli považováni za prvomučedníky františkánského řádu, tedy za první mučedníky tohoto řádu.

Návrat jejich ostatků do Portugalska měl významný důsledek: podnítil duchovní povolání Fernanda, řeholního kanovníka svatého Augustina, který vstoupil k františkánům pod jménem bratr Antonín a později se stal svatým Antonínem Paduánským.

František si přál osobně se účastnit misie mezi muslimy. Nejprve se pokusil dostat do Maroka, ale bouře přinutila loď zastavit u dalmatského pobřeží. Druhý pokus ho zavedl do Španělska, avšak nemoc ho přinutila cestu přerušit.

V roce 1219 se mu po generální kapitule v Assisi konečně podařilo dostat na Východ. Prošel přes Akkon ve Svaté zemi a dorazil do Egypta, kde právě probíhala pátá křížová výprava. Zde se setkal se sultánem al-Malikem al-Kamilem, který ho přijal a se zájmem vyslechl jeho křesťanské svědectví, sám však křesťanství nepřijal.

Rychlý růst bratrstva přinesl nové obtíže: z malé skupiny druhů se řád stal početným společenstvím rozšířeným na mnoha územích. Bylo proto nutné stanovit přesnější organizační strukturu a společnou kázeň. Vznikaly přitom spory, zejména ohledně ideálu evangelní chudoby.

V roce 1220 se František vzdal úřadu generálního ministra a svěřil vedení řádu nejprve Pietrovi Cattaneovi a poté Elijášovi z Cortony. Nadále však zůstával duchovním vzorem bratří, zatímco kardinál Ugolino, budoucí papež Řehoř IX., působil jako ochránce řádu.

O Vánocích roku 1223 pobýval František v Grecciu, v údolí Rieti. Protože si přál názorně přiblížit tajemství Kristova narození, připravil zobrazení Narození Páně, které mělo připomínat Betlém. Událost v Grecciu je považována za počátek tradice betlémů.

V roce 1224 se František na několik týdnů uchýlil na horu La Verna, kde podle tradice během období intenzivní modlitby přijal stigmata, znamení Kristova utrpení na rukou, nohou a v boku. Tato událost, k níž došlo 14. září, se stala jednou z nejvýznamnějších mystických zkušeností jeho života.

V posledních letech života Františka sužovaly vážné zdravotní problémy, především oční onemocnění. Během pobytu v San Damiano, nedaleko Kláry a jejích sester, složil Píseň tvorstva, v níž chválí Boha prostřednictvím živlů a tvorů stvořeného světa. Později pokračoval v léčbě ve Fonte Colombo, kde podstoupil také bolestivé zákroky.

V dubnu 1226 byl převezen do Sieny na léčení, ale jeho stav se zhoršil. Poté se přesunul do Cortony, kde sepsal Závěť, v níž připomněl základní prvky své životní zkušenosti a doporučil bratřím, aby věrně zachovávali řeholi z roku 1223.

František se nakonec chtěl vrátit do Assisi. Když cítil, že se blíží smrt, požádal, aby ho odnesli do Porciunkule. Krátce před smrtí si přál být položen nahý na zem jako poslední znamení své volby chudoby. Zemřel večer v sobotu 3. října 1226. Podle tradice se v okamžiku jeho smrti shromáždili kolem místa, kde ležel, skřivani a assiské zvony se rozezněly naplno.

Pohřební obřady se konaly v kostele svatého Jiří a jeho tělo bylo následně uloženo do baziliky postavené na jeho počest. Jeho hrob se brzy stal cílem poutníků a pověst o jeho svatosti se rychle rozšířila.

František byl svatořečen 16. července 1228 papežem Řehořem IX., pouhé dva roky po své smrti. Liturgická památka svatého Františka z Assisi připadá na 4. října.

František zanechal také četné spisy, mezi nimi Salutatio virtutum, Napomenutí, různé modlitby, text o pravé a dokonalé radosti a Píseň tvorstva. Téměř všechny jsou napsány jednoduchou latinou, zatímco Píseň tvorstva je složena v lidovém jazyce. Z těchto textů vystupuje František jako muž modlitby, mystik, kazatel a básník, ale také jako zakladatel františkánské rodiny.

Paolo Botti

© Tutti i diritti riservati. Riproduzione consentita solo chiedendo permesso a info@amicidilazzaro.it
(non verrà concesso a siti con pubblicità/ads o per usi commerciali)

© All rights reserved. Reproduction allowed only with permission from info@amicidilazzaro.it
(it will not be granted to sites with advertising/ads or for commercial uses)

Jak může být Bůh zároveň jeden a trojjediný?

hearts-1450300_1280

Modlitba k Panně Marii od svaté Terezie z Kalkaty