Z „Příběhu jedné duše“ svaté Terezie od Dítěte Ježíše, panny
(Rukopis B, 3v°)
Protože se tato toužení stávala skutečným mučednictvím, jednoho dne jsem otevřela listy svatého Pavla, abych hledala nějaký lék na své trápení. Před oči se mi dostaly 12. a 13. kapitola prvního listu Korinťanům. Četla jsem v nich, že ne všichni mohou být zároveň apoštoly, proroky a učiteli, že Církev se skládá z různých údů a že oko nemůže být zároveň rukou.
Odpověď byla jasná, ale nenaplnila mé touhy a nedala mi pokoj. Aniž bych se nechala odradit, pokračovala jsem ve čtení a tato rada mi přinesla úlevu: „Usilujte horlivě o nejdokonalejší dary; ale ještě vám ukážu mnohem vznešenější cestu.“
A Apoštol vysvětluje, jak všechny nejdokonalejší dary nejsou ničím bez Lásky, že Láska je nejvznešenější cestou, jak bezpečně dojít k Bohu. Konečně jsem našla odpočinek!
Když jsem uvažovala o mystickém těle svaté Církve, nepoznávala jsem se v žádném z údů popsaných svatým Pavlem, nebo spíše jsem se chtěla poznat ve všech.
Láska mi dala klíč k mému povolání.
Pochopila jsem, že pokud má Církev tělo složené z různých údů, ten nejpotřebnější, nejvznešenější ze všech orgánů jí nechybí;
pochopila jsem, že má srdce a že toto srdce hoří láskou;
pochopila jsem, že pouze láska působí, aby její údy jednaly, že kdyby láska zhasla, apoštolové by již nehlásali Evangelium, mučedníci by odmítli prolévat svou krev.
Pochopila jsem, že láska v sobě zahrnuje všechna povolání, že láska je vším, že objímá všechny časy a všechna místa, protože je věčná!
Tehdy jsem se v nadbytku své bláznivé radosti zvolala: „Ó Ježíši, má lásko! Mé povolání, konečně jsem je našla, mé povolání je láska! Ano, našla jsem své místo v lůně Církve, a toto místo, ó můj Bože, jste mi dal Vy: v srdci Církve, mé Matky, budu láskou!… Tak budu vším; tak se můj sen uskuteční!!!“
Svatá Terezie z Lisieux
Překlad: „Přátelé Lazara“
