in

Benedikt XVI. vysvětluje Nanebevzetí Panny Marie

the-assumption-of-virgin-mary-2191751_1280
Obrázek od Dimitris Vetsikas z Pixabay

Drazí bratři a sestry,

dne 1. listopadu 1950 ctihodný papež Pius XII. vyhlásil jako dogma, že Panna Maria «po skončení svého pozemského života byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy». Tato pravda víry byla známa z Tradice, potvrzována církevními Otci a především představovala významný aspekt úcty vzdávané Matce Kristově.

Právě tento prvek úcty byl takříkajíc hnací silou, která vedla k formulaci tohoto dogmatu: dogma se jeví jako úkon chvály a oslavení Svaté Panny. To vyplývá také ze samotného textu apoštolské konstituce, kde se říká, že dogma je vyhlášeno «ke cti Syna, k oslavě Matky a k radosti celé Církve».

Tím bylo v dogmatické podobě vyjádřeno to, co již bylo slaveno v úctě a zbožnosti Božího lidu jako nejvyšší a trvalé oslavení Marie: akt vyhlášení Nanebevzetí se tak představil téměř jako liturgie víry.

A v evangeliu, které jsme právě slyšeli, Maria sama prorocky pronáší některá slova, která nás vedou k tomuto pohledu. Říká: «Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení» (Lk 1,48). Je to proroctví pro celé dějiny Církve.

Tento výraz z Magnificat, který zaznamenává svatý Lukáš, ukazuje, že chvála Svaté Panny, Matky Boží, která je vnitřně spojena s Kristem, svým Synem, se týká Církve všech dob a všech míst.

A skutečnost, že evangelista tato slova zaznamenal, předpokládá, že oslavení Marie bylo již přítomné v době svatého Lukáše a že je považoval za povinnost a závazek křesťanského společenství pro všechna pokolení.

Mariina slova nám říkají, že povinností Církve je připomínat velikost Panny Marie pro víru. Tato slavnost je tedy pozváním chválit Boha a hledět na velikost Panny Marie, protože Boha poznáváme ve tváři těch, kteří jsou jeho.

Proč je však Maria oslavena svým Nanebevzetím?

Jak jsme slyšeli, svatý Lukáš spatřuje kořen oslavení a chvály Marie ve slovech Alžběty: «Blahoslavená, která uvěřila» (Lk 1,45).

A Magnificat, tento zpěv živému Bohu, který působí v dějinách, je hymnem víry a lásky, který vytryskl ze srdce Panny.

Ona žila s příkladnou věrností a uchovávala v nejhlubším nitru svého srdce Boží slova určená jeho lidu, přísliby dané Abrahamovi, Izákovi a Jakubovi, a učinila z nich obsah své modlitby: Boží slovo se v Magnificat stalo Mariiným slovem, lampou jejího putování, a tak ji učinilo připravenou přijmout do svého lůna také Boží Slovo, které se stalo tělem.

Dnešní evangelní úryvek nám připomíná tuto Boží přítomnost v dějinách a v samotném průběhu událostí; zvláště odkazuje na šestou kapitolu Druhé knihy Samuelovy (6,1–15), v níž David přenáší posvátnou Archu úmluvy.

Podobnost, kterou evangelista vytváří, je jasná: Maria, která očekává narození Syna Ježíše, je posvátnou Archou, která v sobě nese Boží přítomnost, přítomnost, která je zdrojem útěchy a plné radosti.

Jan totiž plesá v Alžbětině lůně právě tak, jako David tančil před Archou.

Maria je «návštěvou» Boha, která působí radost.

Zachariáš to ve svém chvalozpěvu vysloví zcela jasně: «Požehnaný Pán, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid» (Lk 1,68).

Zachariášův dům zakusil Boží návštěvu při nečekaném narození Jana Křtitele, ale především skrze přítomnost Marie, která ve svém lůně nese Božího Syna.

Nyní se však ptáme: Co přináší Nanebevzetí Marie na naši cestu, do našeho života?

První odpověď zní: v Nanebevzetí vidíme, že u Boha je prostor pro člověka. Bůh sám je domem s mnoha příbytky, o němž mluví Ježíš (srov. Jan 14,2); Bůh je domovem člověka, u Boha je místo pro Boha.

A Maria, když se sjednocuje s Bohem, se od nás nevzdaluje, neodchází do nějaké neznámé galaxie, ale ten, kdo jde k Bohu, se přibližuje, protože Bůh je blízko nás všech. A Maria, sjednocená s Bohem, má účast na Boží přítomnosti, je nám velmi blízko, každému z nás.

Existuje krásný výrok svatého Řehoře Velikého o svatém Benediktovi, který můžeme vztáhnout také na Marii: svatý Řehoř Veliký říká, že srdce svatého Benedikta se stalo tak velikým, že do tohoto srdce mohlo vstoupit celé stvoření.

To platí ještě více o Marii: Maria, zcela sjednocená s Bohem, má tak veliké srdce, že celé stvoření může vstoupit do tohoto srdce, a votivní dary z různých částí země to dokazují.

Maria je blízko, může naslouchat, může pomáhat, je blízko nám všem.

U Boha je prostor pro člověka a Bůh je blízko; a Maria, sjednocená s Bohem, je nám velmi blízko, má srdce široké jako srdce Boží.

Existuje však i druhý aspekt: nejen u Boha je prostor pro člověka, ale v člověku je prostor pro Boha.

I to vidíme v Marii, v posvátné Arše, která nese Boží přítomnost.

V nás je prostor pro Boha a tato Boží přítomnost v nás, tak důležitá pro osvícení světa v jeho smutku a problémech, se uskutečňuje ve víře: ve víře otevíráme dveře svého bytí, aby Bůh vstoupil do nás, aby Bůh mohl být silou, která dává život a vede naše bytí na jeho cestě.

V nás je prostor; otevřme se, jako se otevřela Maria, když řekla: «Ať se mi stane podle tvého slova, jsem služebnice Páně.»

Když se otevíráme Bohu, nic neztrácíme. Naopak: náš život se stává bohatým a velikým.

A tak se víra, naděje a láska spojují.

Dnes se mnoho mluví o lepším světě, který očekáváme; to by byla naše naděje. Zda a kdy tento lepší svět přijde, nevíme, já nevím. Jisté však je, že svět, který se vzdaluje od Boha, se nestává lepším, ale horším. Pouze Boží přítomnost může zaručit také dobrý svět.

Ale nechme to nyní stranou.

Jedna věc, jedna naděje je jistá: Bůh na nás čeká, očekává nás, nejdeme do prázdna, někdo na nás čeká.

Bůh na nás čeká a když odejdeme na onen svět, nalezneme dobrotu Matky, nalezneme své blízké, nalezneme věčnou Lásku.

Bůh na nás čeká: to je naše veliká radost a veliká naděje, která se rodí právě z tohoto svátku.

Maria nás navštěvuje a je radostí našeho života a radost je nadějí.

Co tedy říci?

Velké srdce, Boží přítomnost ve světě, prostor pro Boha v nás a prostor, který má Bůh pro nás, naděje, skutečnost, že jsme očekáváni: to je symfonie tohoto svátku, poučení, které nám přináší rozjímání o této slavnosti.

Maria je úsvitem a jasem vítězné Církve; ona je útěchou a nadějí pro lid, který je stále na cestě, jak říká dnešní prefaci.

Svěřme se její mateřské přímluvě, aby nám od Pána vyprosila posílení naší víry ve věčný život; aby nám pomáhala dobře prožívat čas, který nám Bůh dává, v naději.

Křesťanská naděje není pouze nostalgií po nebi, ale živou a účinnou touhou po Bohu zde na světě, touhou po Bohu, která z nás činí neúnavné poutníky a v nás živí odvahu a sílu víry, která je zároveň odvahou a silou lásky.

Amen.

Benedikt XVI. – 15. srpna 2012

VIVARINI, Alvise_San Juan Bautista, c.1475_ 426 (1930.123)

Svatý Jan Křtitel, předchůdce Krista

children-5030677_1280

Chce, abych ho milovala (Terezie z Lisieux)