in

Životopis svatého Charbela Makhloufa

Neznámý (stará fotografie), Public domain, via Wikimedia Commons

Svatý Charbel Makhlouf (vlastním jménem Youssef Antoun Makhlouf, arabsky مار شربل‎; Bkaakafra, 8. května 1828 – Annaya, 24. prosince 1898) byl libanonský maronitský kněz a řeholník, člen Libanonského maronitského řádu (OLM). V roce 1977 jej papež Pavel VI. prohlásil za svatého. Je považován za „Otce Pia Libanonu“ a je uctíván po celém světě jako jeden z největších poustevníků a divotvůrců Blízkého východu.

Liturgická památka svatého Charbela Makhloufa připadá na 24. července.

Byl pátým dítětem rolníků Antouna Makhloufa a Brigity Al-Chidiacové, kteří mu dali jméno Youssef Antoun (Josef Antonín). Narodil se 8. května 1828 ve vesnici Beqaa Kafra (nejvýše položené vesnici v Libanonu, v nadmořské výšce 1 600 metrů) a již ve třech letech osiřel po otci. Jeho matka se o dva roky později znovu provdala za muže hluboké zbožnosti (který se později stal jáhnem) a ten jej vedl ke každodenní modlitbě. Také jeho dva strýcové, poustevníci v Údolí svatých, pro něj představovali silný vzor.

Jako chlapec se začal starat o rodinné stádo a projevoval hluboký sklon ke kontemplativnímu životu: již ve 14 letech se každý den po pastvě uchyloval na několik hodin k modlitbě, kleče před obrazem Nejsvětější Panny v jeskyni (dnes známé jako „jeskyně světce“). Jedno svědectví vypráví, že své krávě říkával: „Počkej, až dokončím modlitbu, protože nemohu mluvit s tebou a s Bohem zároveň. On má přednost.“

Ve 23 letech opustil rodinu a rodnou vesnici a vstoupil do noviciátu v Libanonském maronitském řádu (nejstarším řádu Katolické církve maronitského obřadu) v klášteře Panny Marie v Mayfouqu, kde přijal jméno Charbel (tradičně vykládané jako „Boží příběh“ nebo „Boží vyprávění“) na počest antiochijského mučedníka. Po přestěhování do kláštera svatého Marona v Annaye složil 1. listopadu 1853 první řeholní sliby a poté odešel do kláštera svatého Cypriána v Kfifanu, kde studoval filozofii a teologii pod vedením učeného Nimatullaha Youssefa Kassaba Al-Hardiniho (rovněž kanonizovaného, v roce 2004).

Na kněze byl vysvěcen 23. července 1859. Poté se vrátil do kláštera v Annaye (v nadmořské výšce 1 200 metrů v horách ve vnitrozemí Byblu), kde po dobu 16 let žil v naprosté poslušnosti představeným a věnoval se chudým, nemocným a práci na polích. Jeho každodenní život byl mimořádný: neustále se postil a bděl a celé hodiny klečel před Nejsvětější svátostí. Mše svatá byla srdcem jeho dne a připravoval se na ni s velikou péčí. Z kláštera vycházel pouze na příkaz představených, aby navštěvoval nemocné nebo uděloval svátosti. Nic písemného po sobě nezanechal: výroky, které jsou mu připisovány, byly předávány pouze ústním podáním.

Mariánská úcta

Libanonský mnich se nikdy neodloučil od obrazu Královny růžence; jeden její obraz měl na oltáři a druhý ve své cele. Otec Milad Tarabay, prokurátor řádu v Římě, vysvětlil: „Byl to jeho učitel teologie, svatý Nimatullah, kdo předal svatému Charbelovi lásku k Panně Marii. Svatý Charbel i svatý Nimatullah říkávali, že kdo se zcela odevzdá Marii, nikdy nepozná peklo.“ V růžencové korunce svatého Charbela, složené z pěti skupin zrnek, jsou proto modrá zrnka symbolizující jeho hlubokou úctu k Panně Marii.

Zázrak s lampou

Jednoho večera se otec Charbel vrátil pozdě z práce na polích a nevěděl o zákazu rozsvěcet lampy, který toho večera nařídil představený na znamení chudoby. Protože toužil po modlitbě, požádal služebníka, aby dal olej do jeho lampy. Služebník do ní ze žertu nalil vodu, ale lampa se přesto rozsvítila. Představený, který spatřil světlo pronikající z cely, se rozzlobil; když však zjistil, že do lampy byla nalita voda, poklekl před světcem a požádal jej o odpuštění.

Poslední léta a smrt

Protože cítil potřebu většího usebrání s Bohem, dostal 15. února 1875 povolení uchýlit se do poustevny svatých Petra a Pavla, náležející ke klášteru v Annaye. Tam strávil poslední léta svého pozemského života prací, modlitbou, pokáním a mlčením podle řeholních pravidel maronitských poustevníků.

Při slavení mše svaté byl v okamžiku pozdvihování konsekrované hostie a kalicha postižen mrtvicí. Zemřel na Štědrý den, 24. prosince 1898, po osmi dnech agonie, během nichž odmítal výživnější potravu, aby nadále zachovával řeholní pravidlo, a spolubratři jej neustále slyšeli modlit se.

Světlo, hrob a podivuhodné vytékání tekutiny

Z hrobu, do něhož byl pohřben, začalo brzy v noci vycházet velmi intenzivní světlo, viditelné v celém údolí. Z obavy, že by jeho tělo mohlo být ukradeno, přenesli mniši jeho ostatky do kaple uvnitř kláštera. Tehdy se zjistilo, že tělo je stále neporušené, měkké, zachovává teplotu živého těla a že z něj vytéká lepkavá načervenalá tekutina (podobná směsi krve a vody).

V roce 1925 zahájil Pius XI. proces blahořečení. V roce 1950 byl hrob znovu otevřen před komisí tří lékařů, protože si mniši všimli, že tekutina prosakuje až k vnějším stěnám krypty; exhumace přilákala množství poutníků, i nekřesťanů. Vytékání tekutiny pokračovalo 79 let a ustalo v roce 1977. Lékař Georges Chokrallah, jeden ze svědků v kanonizačním procesu, prohlásil: „Poháněn vědeckou zvědavostí jsem se snažil odhalit tajemství tohoto těla a této tekutiny. Po přibližně 17 letech, kdy jsem je zkoumal dvakrát až třikrát ročně, je můj osobní názor, založený na studiu a zkušenosti, že byly prostoupeny jakousi tajemnou nadpřirozenou silou.“

V souvislosti s otevřením hrobu v roce 1950 došlo k prudkému nárůstu uzdravení. Monsignor Nasri Rizcallah o tom napsal: „Vyprávěli mi o případech slepých, kteří byli uzdraveni, hrbatých, kteří byli narovnáni, ochrnutých, kteří znovu získali schopnost používat své údy poté, co se přišli modlit do krypty. Ještě pozoruhodnější je, že uzdravení nejsou pouze křesťané, ale také muslimové. A proto se tato zpráva rozšířila po celém islámu a nemocní přicházejí ze všech stran, aby se modlili v Annaye. Je to mimořádná podívaná.“

Blahořečení a svatořečení

Již v roce 1954 podepsal Pius XII. dekret o blahořečení, které pak 5. prosince 1965 při závěru Druhého vatikánského koncilu slavil Pavel VI. Dne 9. října 1977 jej tentýž Pavel VI. oficiálně prohlásil za svatého v bazilice svatého Petra.

V homilii při kanonizaci papež zdůraznil: „Duch poustevnického povolání, který se projevuje v novém světci, zdaleka nepatří k době, která již pominula, nýbrž se nám jeví jako velmi důležitý pro náš svět i pro život církve. Dnešní společenský život je často poznamenán bujarostí, vzrušením, nenasytným hledáním pohodlí a rozkoše, spojeným s rostoucí slabostí vůle: znovu získá svou rovnováhu pouze prostřednictvím většího sebeovládání, askeze, chudoby, pokoje, jednoduchosti, vnitřního života a ticha […]. Má-li být svět zachráněn, má-li být duchovně získán, je nutné, jak chce Kristus, být ve světě, ale nepatřit ke všemu, co ve světě odvádí od Boha. Poustevník z Annaye nám to dnes připomíná s nesrovnatelnou silou.“

Svatý Nimatullah Youssef Kassab Al-Hardini, učitel svatého Charbela, byl 10. května 1998 blahořečen Janem Pavlem II. a tentýž papež jej 16. května 2004 svatořečil.

Slavná zázračná uzdravení

Svatému Charbelovi jsou připisovány tisíce případů uzdravení, z nichž některé byly zkoumány v rámci procesu blahořečení a následně kanonizace.

Uznané zázraky

Pro blahořečení byly uznány dva zázraky: uzdravení sestry Marie Abel Kamariové, která trpěla těžkým žaludečním vředem, a uzdravení Alexandra Oubeïda, který přišel o zrak na jednom oku. Pro kanonizaci bylo zkoumáno uzdravení Marie Assaf Aouadové, 57leté ženy, která v roce 1966 trpěla zhoubným nádorem pravé mandle. Zázrak byl schválen v roce 1975 a v roce 1976 bylo rozhodnuto přistoupit ke kanonizaci.

Mezi další uzdravení připisovaná přímluvě svatého Charbela patří:

Nouhad Al-Chami (22. ledna 1993): trpěla hemiplegií s dvojitou obstrukcí krčních tepen a byla považována za neoperovatelnou. Poté, co se její syn modlil v Annaye, měla žena sen o dvou maronitských mniších; jeden z nich (svatý Charbel) ji operoval na krku s pomocí svatého Marona. Po probuzení měla dvě jizvy dlouhé 12 cm a lékaři v Bejrútu konstatovali, že je zcela uzdravena. Svatý Charbel se jí znovu zjevil ve snu a řekl jí: „Operoval jsem tě, aby tě všichni viděli a aby se lidé vrátili k víře. Žádám tě, abys každého 22. dne v měsíci chodila na mši svatou v poustevně v Annaye; tvé rány budou krvácet první pátek a 22. dne každého měsíce.“

Dafné Gutierrez (Phoenix, Arizona, leden 2016): trpěla Arnoldovým-Chiariho syndromem a v důsledku edému papily zcela oslepla. Poté, co se nad ní modlil maronitský farář Wissam Akiki a přiložil na ni světcovu relikvii, znovu nabyla zraku; tuto událost potvrdili lékaři bez vědeckého vysvětlení.

© Tutti i diritti riservati. Riproduzione consentita solo chiedendo permesso a info@amicidilazzaro.it
(non verrà concesso a siti con pubblicità/ads o per usi commerciali)

© All rights reserved. Reproduction allowed only with permission from info@amicidilazzaro.it
(it will not be granted to sites with advertising/ads or for commercial uses)

728px-Sandro_Botticelli_065

Memorare (Pamatuj)

medical-5835701_1280

Morální úvahy o vakcínách připravených z buněk z potratených lidských plodů